Prosinec

151)3.12.2011 první prosincová akce na lokalitě Kamenný ponor, účast - Hawk, Anife a za Topas Igor

Je zde prosinec, měsíc mrazíků, plískanic, námraz, ledovek a fujavic. Prostě poslední měsíc letošního roku. Uteče jak voda a budeme se ohlížet zpět na celý letošní rok a bilancovat co se nám povedlo, co né, kam jsme až postoupili ve výzkumech na lokalitě a budeme připravovat plány pro rok příští. Ale prozatím je zde ještě prosinec a můžeme ještě v letošním roce posunout laťku výkonnosti a výsledků o další decimetry a možná ještě metry někam kupředu, do neznáma. Ranní příprava a nakládání materiálu nám předestírá jaká dnes bude cesta. Je to zde samý led, spíš by se hodily brusle. Něco mi říká abych přibalil na cestu i řetězy, samozřejmě jen pro jistotu. Silnice budou zaručeně v cajku (což znamená, že posypané). Přes kopečky je skromný posyp, tak se to dá zvládnout a hlavní na Bystřici je rozsolená. Následující ledy pak potkáváme až při zdolání kopce nad Rájcí k Petrovicím. Zde nakonec přicházejí ke slovu i řetězy, protože to střihneme z Petorvic zkratkou na Veselici, v domění, že bude posypáno. Záhy zjišťujeme svůj omyl. Po posypu ani památky, zato ledu víc, než na kluzišti. Po několika minutové bruslařské kreaci zhruba dvoutunového auta, zastavujeme na místě, které je jakž takž přehledné a skoro na rovině a jdeme nasadit řetězy. Máme co dělat abychom se udrželi na nohách a nerozbili si hubu hned z rána. Nakonec je všechno OK. Řetězy parádně splnili svůj úkol a už bez sebemenších problémů dojedeme až na místo určení. Je zde stejně nevlídno jako všude. Dlouho neotálíme a připravujeme se na sestup do jeskyně. Přijíždí Igor a je nás tudíž pro dnešek plný počet. Nikdo další se nenahlásil. Nevadí, ze zkušeností víme, že se zde dá zvládnout velký kus práce i v malém počtu lidí. Vždycky totiž především záleží na chuti a odhodlání a to nám dnes opět nikomu nechybí. Sestupujeme nejdřív s Anife dolů než se Igor převlékne a připravujem materiál k těžbě. Na čelbě je od minula kupka kamení a zbývá ještě některé velikostně upravit a přesunout do místa nakládání. Konec poslední dráhy už je od čelby dost daleko, aby to zde bez potíží zvládal jeden člověk, tak si nejdříve přesuneme materiál do jižní rozrážky, kde je dostatek místa jak na uložení, tak i na nakládání kbelíků a pak se Anife přesune zpět k rumpálu a budou se s Igorem střídat v tahání. Než ale stihneme zrealizovat tento plán je Igor u rumpálu a posílá dolů přepravní vozík, tak začínáme posílat naplněné kbelíky nahoru. Od předminulé akce je skládka pod šachticí částečně zaplněna, ale vejde se toho sem ještě dost. Na povrch dnes asi materiál tahat nebudeme. Jedině, že by dole nebylo co těžit. Po vyčištění čelby od kamenů posílám Anife nahoru k rumpálu, aby zde pomohla Igorovi v tahání, že to zde už budu zvládat sám, ten drobný materiál - pár kbelíků hlíny a sedimentů už nějak podám. Prozatím však ještě nakládám a posílám připravené kameny. Pak slyším někoho sestupovat dolů a netuším co se děje. Je to Igor, Anife ho poslala dolů, že to u rumpálu zvládne sama. Konec konců, už těch kbelíků nebude zas údajně tolik, ale zde člověk nikdy dopředu neví co dalšího bude nutné odtěžit. Vybereme několik kbelíků hlíny a sedimentů a prohlížím situaci. Puklina těsně pod stropem je zaplněna písčitým sedimentem a kámen se opírá o sedimenty na dně. Zkouším pajsrem jak je kámen velký a jestli s ním půjde pohnout. Kupodivu se hýbe docela snadno, ale trošku klínuje směrem kupředu, pomáhám mu paličkou. Poslušně puká na několik kusů. Postupně vytahuju jeden za druhým, čistím profil a je zde další kámen a vedle ještě jeden. Když to zde tak popisuju, může to vypadat, že je to úplně snadné, spíš opak je pravdou. Abych trošku dokreslil situaci, člověk se hrbí na dně chodbičky vysoké tak šedesát až sedmdesát centimetrů a šířka je podobná, pod zadkem mu protíká čůrek vody, který ze sedimentů vytváří řídkou blátivou kaši, ve které si mácháte zadek a nohy a postupně pak celé tělo.  Tuto kaši nakladáte lopatkou nebo rukama do kbelíku, který pak přes sebe přesunujete kousek nahoru, kolegovi, který ji pak pusunuje k dráze a zavěšuje na vozík. Podobně je to s kameny, jen se musí paličkou zmenšit na kbelíkovou velikost, nebo je přes sebe musíte převalit nahoru, kde je přeci jen trošku víc místa na zpracování. Prostě po dvaceti minutách práce zde, je člověk doslova jako prase. Uvolnit ty dva další kameny je podstatně horší. Ten uprostřed ještě jde, ale ten napravo je hodně veliký  a v blátivem sedimentu drží jak přibitý. Nezbývá nic jiného než poctivě odebrat zvodnělý sediment. Je to hodně kbelíků (a jsme u toho, zdánlivě těch kbelíků prý nebude moc), Anife si pěkně užije. Kámen drží dál, zkouším paličku, ale je zde proklatě málo místa. Padne spousta ran než se podaří ho rozdělit. Horní část je venku, ale větší a těžší spodek šutru se při prvním pokusu o převrácení ani nehne. Odebírám ještě sediment a zkouším znovu. S vypětím všech sil se mi nakonec daří s kamenem o kousek pohnout a dostat ho do přijatelnější polohy pro rozbíjení, funím jak hovado a typoval bych, že se ze mně doslova kouří. Znovu do něj buším, ale tentokrát není úspěch valný, jen několik menších kousků. Je zde pořád málo místa, musíme ho dostat kousek nahoru v celé kráse... Společnýma silama se nám to nakonec podaří. Anife už před dlouhou chvílí dávala znamení, že je čas na přestávku, ale nechtěli jsme odejít, než bude šutr venku. Lezeme nahoru pěkně zmordovaní a dokonale zablácení. Pod šachticí je už neskutečná hromada. Nahoře se dovídáme, že už je dnes vytaženo 85 kbelíků a že je čtvrt na tři. Je otřesná kosa a v těch promočených hadrech není vůbec veselo a ani to jídlo si člověk nijak zvlášť nevychutná. V duchu vzpomínám na letní teploty a sluníčko. Spěcháme raději zpět do bláta, ale zima nám je nakonec i zde. Zkouším pajsrem jak to vypadá vepředu a ejhe končí zde strop a sedimenty pokračují nahoru. Postupně je odebírám, jejich složení je velice různorodé. Písky střídají vrstvy velice jemné usazeniny hnědé barvy podobné ornici se stopami organických materiálů a pak se objevuje dutina. Zpočátku do ní není vůbec možné ani nakouknout, pokud by si člověk nechtěl zády přímo lehnout do řídké břečky hluboké až dvacet centimetrů a to nás opravdu neláká. Nezbývá než břečku odtěžit. Další desítky těžkých kbelíků putují na skládku. Střídáme se jak je to jen možné, abychom alespoň částěčně zregenerovali síly. Jen Anife nemá kdo vystřídat. Nakonec je dnes celkem vytaženo 122 kbelíků.  Nechceme ale čelbu opustit dokud nebudeme mít možnost nahlédnout do volné prostory. Po další hodině usilovné práce je možné nakouknout a nakonec proniknout do volné prostory na kterou zde narážíme. Je to komínek vzniklý zřejmě vypadením kamenů. Výšku odhadujeme tak na dva metry, stěny jsou pokryty místy hlínou a jsou zde patrné zbytky organických materiálů. Nakonec se tam dá docela slušně i nalézt a prohlédnout si tuto nově objevenou prostoru. Její výška je téměř tři metry a nahoru je zasuťováné zúžení, ve východním směru je kousek pod stropem puklina dvacet centimetrů široká a půl metru vysoká, která zde pravděpodobně vytváří přepadové okno. Měl jsem i pocit, že cítím slabý průvan. Je vidět kupředu odhadem tak metr a půl a ve stropu pukliny jsou na kamenech čisté sintrové náteky. Spodek pukliny je usazená hlína. Stěny komínku jsou tvořeny podle všeho seskládanými kameny utemované jílovitým materiálem. Východní bok volné prostory je převážně vytvořen jílovitým materiálem o prozatím neznáme mocnosti. Majzlík se sem Igorovi podařilo zabořit dobrých dvacet centimetrů, aniž by narazil na překážku. Komínek je pojmenován jako Mikulášský, je to určitě ten nejskvělejší dárek, jaký jsme si mohli nadělit.

Co z toho malého dnešního objevu vyplývá. Může to vysvětlovat proč je spodní část jeskyně vyplněna sedimenty. Díky poklesu volných kamenů v puklině zřejmě došlo k zavalení skromné volné prostory a následnému ucpání naplaveným materiálem. Při zvýšeném stavu vody se volná prostora mohla zaplnit až po volnou puklinu, kterou pak voda přepadávala někam kupředu ve směru spádu vrstev, postupně se mohly tlakem vody vytvářet i jiné odtokové cesty, viz jižní odbočka. Dalším postupem bude provést  zvětšení prostupu do komínku a pokusit se rozebrat balvany, které uzavřely cestu východním směrem. Pro dnešek končíme a na povrch se dostáváme za úplné tmy. A zbývá už jen ze sebe sundat komplet promáchaný overal a všechno ostatní a obléct něco suchého, je to opět hodnotný zážitek na závěr. A to už je pro dnešek úplně vše.

Hawk

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

152)7.12.2011 - mimořádná pracovní akce na lokallitě Kamenný ponor. Účast: Hawk a Luky.

Je sice teprve půlka týdne, ale než se unudit u komplu nebo televize, raději se jedeme vymáchat do jeskyně. Jsme jenom dva, což je pro dnešní stanovené úkoly pořád ještě dostačující počet. Na prvním místě je vytěžení skládky ze dna šachtice a pak, pokud to čas a síly dovolí, pokračovat v postupu. Cesta není moc pěkná, protože po včerejším sněžení je silnice celá bílá, alespoň u nás na kopečkách. Postupně s úbytkem nadmořské výšky sníh ubývá a silnice jsou mokré a ještě níže suché a dokonce máme možnost užívat si slunečního svitu. Všeho ale do času. Sotva dojedem na místo, sluníčko se začne schovávat za šedivé mraky a netrvá to moc dlouho,  spustí se chumelenice. Navíc fouká dost čerstvý vítr, takže se do člověka chlad zakusuje s přehledem. První úkol těžit materiál na povrch je zahájen. Lukáš je dole, nabírá a já obsluhuju vrátek a přesunuju vytažený materiál na povrchovou skládku. Celá těžba nám zabere něco málo přes tři hodiny času. Následuje krátká přestávka na oběd a pak příprava materiálu pro další postup. Centrálu tentokrát spouštíme na mezipatro do šachtice (což je odzkoušená věc v zimních podmínkách), aby mohla zůstat bez dozoru a nemusel u ní na povrchu někdo mrznout. Oba se pak přesunujeme až na čelbu se vším potřebným nářadím s cílem zakousnout se do balvanů vypadených z komína a zároveň s přibráním stropní desky  před místem vlezu. Ovšem je zde jeden malinkatý háček - celá nejnižší část pod komínkem je zaplavena vodou. Není to sice bůhví jaká hloubka, ale sedět na úplném krajíčku pak znamená ponořit nohy do vody a samozřejmě si notně nabrat do holinek. Nezbývá nám nic jiného než vzniklé jezírko vykýblovat, ale jak již kdysi napsal Neruda "Kam s ním". Jedinou možností je volná mezera u dna v jižní rozrážce, což je bratru cca osm metrů daleko. Pro dva lidi to znamená neustálé lezení tam a zpět s prázdným, nebo plným kbelíkem. První pokusy s vychrstnutím vody do jižní rozrážky, že odteče kam má, se po několika kbelících ukazuje jako zcela k ničemu, neboť puklinou v pískovcovém dně se nám voda neposlušně vrací do jezírka. Nezbývá, než podávat kbelíky až co nejvíce dopředu a vylívat je přímo do mezery. Je to sice poněkud delší, ale podstatně úspěšnější. Kbelíky nepočítám a ani se mi nezdá, že by to trvalo nějak moc dlouho, než je jezírko skoro prázné. Na dně zůstávají jen malé kalužky a samozřejmě blátivá břečka. Zase budu jako prase. Nijak zvlášť si v sezení v bahně nelibuju, ale jinou možnost ani nemám. Pokouším se nejdříve rozebrát balvan, který  je v přímém směru kupředu, ve směru našeho postupu. Místa na práci je zde tak málo, že se nijak zvlášť nedaří ho rozebrat. Obdobné je to se stropem před průlezem do komínka. A voda pomalu přitíká a zvedá nepříjemně hladinu. Projevuje se to mimochodem i tím, že se nemohu zbavit jaksi pocitu, že mi teče do bot. I když jsem se snažil tomu vyhnout, příroda je mocnější. A to máme dost velkou kliku, že byl letos hodně suchý rok. Vůbec si to zde nedokážu představit jak by bylo jezero veliké, kdyby teklo tolik vody jako loni. Je to velká škoda, že nám původní profily (pro nás pod hranicí průleznosti) nedovolily dolézt až sem dolů a vidět kudy vlastně voda odtékala. Je možné, že se obstojně cedila přes sedimenty, do té doby než jsme do nich začali šťourat a ucpali tak všechny trativody, kdo ví? Než se nám podaří otevřít nějaký odtok, budeme zřejmě muset kýblovat pokaždé jen větší a větší množství vody. A otevřít přirozený odtok znamená pokusit se projít přes ten zával. Od počátku našeho snažení zde už utekly víc než dvě hodiny a postupně s utíkajícím časem nás opouští síly a pro dnešek i chutě na povalování v blátě. Co dodat, prozatím na této lokalitě to nikde nebyla žádná procházka, dokonce jsme často zažili i notnou dávku skepse, ale musím říct, že jsme se teď dostali do místa, kde je a ještě bude sraček až nad kolena. Moc povzbudivě to nezní. Bude to vyžadovat hodně odhodlání, aby se tato situace dala zvládnout. Dnes prostě dezertujem. Výsledek je sporný, ale příště se sem zase půjdeme poprat a třeba najdedeme nějakou skulinu, kudy dál. A to je všechno. Venku mezitím slušně nachumelilo a stále ještě chumelí, takže kdo ví jak to příště bude.

Hawk

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

153)10.12.2011 Pracovní akce na lokalitě ZO 6-17 Topas - Pestré jíly. Účast členové ZO 6-17 v počtu 5 badatelů - Igor, Vašek, Tomáš, Laďa a Honza a za Kerberos - Hawk a Anife.

Nelze do nekonečna zneužívat bez oplátky pomoc Topasu na Kamenném ponoru a tak jdeme pro změnu přispět svou troškou na lokalitu, kde provádí průzkum Topas. Bude to zde naše malá premiéra a budeme mít možnost po dlouhé době opět nakouknout do největšího jeskynního systému v krasu, neboť jak je jistě všem zasvěceným známo, Pestré jíly jsou situovány do Amatérské jeskyně. Už sám název předpovídá, že se jedná o část jeskyně jejíž dno a výplně jsou z větší části zaneseny lepivými jílovitými usazeninami, takže se zřejmě opět umažeme od bláta (poslední dobou ale máme s blátem slušně natrénováno z Kamenného ponoru). Pracoviště je zde situováno v místě u západní stěny dómu, kde jílovité dno vytvářelo nápadý podzemní závrt, neklamnou známku možné spojovací cesty k aktivnímu toku, kudy  voda v období, kdy dochází k zaplavení, nakonec z této části jeskyně odteče. Dnes je u paty stěny proveden průkop nejdříve svisle zhruba do třímetrové hloubky a pak skalní masiv uhýbá západním směrem do masivu a vytváří strop šikmo upadající chodby, která byla téměř celým profilem uměle vykopána. V některých místech byly nad výplněmi menší volné mezery. A prokopaná chodbička  se  zde pěkně kroutí a konečnou fází je sešup do volné pukliny (prozatím neprůlezné) s viditelnou vodní hladinou a co víc i se zvýšenou neviditelnou hladinou CO2. Dnešním plánem je prohloubit  některá místa prokopané chodby, aby se tudy dal lépe deponovat vykopaný materiál a zlepšil se hlavně průstup k puklině. Druhým úkolem je změřit koncentraci CO2 a podle naměřeného množství buď pokračovat v čištění ucpávky do volné prostory, nebo pokud by byly koncentrace moc vysoké, zavčasu pracoviště opustit. Rozmísťujeme se na pracovišti tak, aby se kbelíky napněné mazlavým materiálem dostaly až na určenou skládku. Nejdříve zůstáváme s Anife a jedním členem Topasu nahoře v dómu a staráme se o vytahování kbelíků přes kladku a přesun na skládku. Těžený materiál je pěkně hutný a plné kbelíky jsou dost těžké. Po vytažení asi třiceti kbelíků je třeba doplnit dole počet podavačů, proto sestupuju na dno svislé prostory a pod převislým stropem se stávám posledním "horizontálním " článkem přepravy. Nahoře to mají tím pádem o malinko horší.  Materiál, který je dole vykopán a přepravován na skládku je velice různorodý. Velkou část tvoří jíly, jsou promíchány s písky a je zde i značný výskyt opracovaných valounů kulmských drobů. Další desítky kbelíků jsou postupně vytaženy nahoru. Nakonec dostáváme echo, že tento kbelíček je pro dnešek nahoru poslední. Bonusový kbelík obsahuje jen jeden kulmák, který ho vyplňuje téměř beze zbytku. Pro obsluhu lana je to doslova oříšek. Nakonec je dopraven bez úhony na skládku - ucho to nad očekávání vydrželo. Posílá se dolů měchový prosavač a detekční trubičky na CO2. Někteří badatelé vystupují do dómu a já se přesunuju dolů za Igorem a Tomášem, abych si omrkl situaci. Protahuju se blátivým průstupem do horní části volné pukliny, která (pokud se ještě stačím orientovat) podle mě směřuje zhruba na sever a po šikmém dně, které je tvořeno dokonalou jílovitou kaší sjíždím až na konec, na plochý zaklíněný kámen. Pod ním je vidět volná mezera zakončená vodní hladinou v hloubce zhruba dva metry. Voda je úplně čistá. Puklina se směrem kupředu zužuje a její boky jsou úplně čisté. Opačným směrem to vypadá tak, že je šířka podle všech ukazatelů podstatně větší, ale je vyplněna jílovitým sedimentem s bohatou příměsí opracovaných valounů. Plochý kámen na kterém stojím je pro změnu čistokrevný vápenec. Když už jsem dole, jsem pověřen provedením vlastního změření koncentrace CO2. Chvilka napětí jak to dopadne, než se vyfouknutý měch znovu naplní vzduchem a prosaje potřebné množství přes detekční trubičku. Vzorek odebírám v úrovni kamene na kterém dřepím. Fialové zabarvení ukazuje hodnotu 2%, což je o něco málo nad přípustnou hranici. Je pravděpodobné, že nad vodou bude hranice o něco větší, i když kdo ví. Mám pocit že od vodní hladiny proudí slabý průvan, ale nemám si to jak ověřit. Při další prohlídce tohoto místa si nelze nevšimnout komína, který mírně šikmo k západu stoupá do výšky odhadem osmi metrů a na závěr se přesvědčujeme o tom že je propojen vyerodovanými okny do předchozí puklinové síňky. Když už jsem zde dole, pokusím se vybrat alespoň pár kbelíků materiálu. Tomáš je v síňce nade mnou a odebírá napněné kbelíky, které mu nejdříve podávám ručně, ale to je dost na doraz. Následně na vytahování použijeme krátké lano s uzlíky. Nejdříve vybírám dokonale rozmočený jíl, který zde vytvořil víc jak půlmetrový kužel a pak přichází ke slovu zatemované kameny. Tomáše střídá Anife, uvolňuju a posílám nahoru další kameny a nakonec paličkou ubírám hranu zaklínovaného vápencového šutru. Tím se o něco zlepšuje náhled na boční stěny pukliny. Opravdu to vypadá, že se směrem zpět trošku rozšiřuje. Zvýšený obsah CO2 samozřejmě zhoršuje dýchání a po vlastních nepříjemných starých zkušenostech, lezu raději nahoru. Igor se jde ještě taky dolů podívat a nakonec konstatuje, že to zde minule bylo s dýcháním ještě o něco horší, ale je určitě mnohem lepší zavčasu ustoupit. Chtělo by to zde měření určitě zopakovat, aby se ověřilo zda koncentrace kolísá, nebo jestli zůstavá stejná a možná by stálo za to, pokusit se odebrat vzorek někde blíž k hladině. Lezeme nahoru. Procento zablácení je dokonalé. Vracíme se proto přes východní větev kde při přesunu přes Zadní jezero si alespoň malinko namočíme nohavice (před nedávnou dobou zde bylo vody tak málo, že se dalo téměř přejít suchou nohou - podle Igorových poznatků). Dnešní stav vody je ale nezvykle vysoký, tam kde bylo minule patnáct centimetrů, je dnes tak pětašedesát, což je kousíček nad vrch holinek. Vracet se ale rozhodně nebudeme. Brodíme na druhou stranu a částečně předepíráme nohavice. Celé praní pak dokončujeme v Punkvě před vstupem do Bahnitých jezírek. Je velice zvláštní jak vysoká je hladina vody, když minule bylo řečiště skoro suché a žádné nijak velké srážky na povrchu poslední týden nebyly. Jo, příroda je mocná a její zákonitosti jsou mnohdy záhadné. Pro dnešek opouštíme jeskyni a po posezení a občerstvení v Ostrově u Němců pak i kras. Tak zase příště.

Hawk

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

154)Mimořádná akce 12.12.2011 - Kamenný ponor, účast Hawk, Luky , Špilda a za Topas Jindra

Plán pro dnešek je prostý: nejdříve vybrat vodu, odtěžit posledně narubaný materiál a pokusit se znovu atakovat balvany co nám stojí v cestě. Zase to zní zcela jednoduše a v podstatě to i jednoduché je. Máme připravenou tři metry dlouhou plastovou rouru a k ní koleno s nalévacím trychtýřem, aby se s každým kbelíkem nemuselo lézt až k odtokové štěrbince a to je první věc kterou instalujeme. Lezu až na čelbu omrknout kolik přiteklo vody a dělám zkoušku na přítomnost CO2. Naměřená koncentrace zde činí 1% , což je velice slušné. Vody zde není zdaleka tak velké množství jako minule, ale je jí asi dost nacucané ve vrstvě hlíny a sedimentů na dně. Vybírají se prozatím jen dva kbelíky H2O a pak už jdou na řadu kameny, které nás minule tak potrápily. Ukládáme je prozatím na kraj jižní rozrážky, kam se v pohodě vejdou, jelikož jich prozatím není nijak moc. Následuje odtěžování bahnité hlíny. Špilda leze nahoru k rumpálu, aby  se hlína přesunovala až na meziskládku. Dole je to na podávání už docela kus, takže jsme všichni zcela využiti. Brzy po zahájení těžby dochází k roztržení lanka ve spoji a plný kbelík se hodně rychle vrátil na konec dráhy a náraz samozřejmě nepřežilo ucho. Jinak všichni v pohodě, jen malé kosmetické vady v podobě bahenního zábalu. Opravárenská četa okamžitě nastupuje a závadu na lanku odstraňuje. Dole prozatím odkopáváme hutnější hlínu a sypeme ji o pár metrů výš na dno chodby, což se nakonec ukazuje jako dobrý nápad, protože tato umělá hrázka zastavuje přitékající vodu a dá se pak mnohem lépe čistit dno chodby na čelbě od sedimentů, beztak dostatečně zvodnělých. Lanko je opravené, tak znovu nakládáme a odesíláme bahno. Lukáš jde posílit Špildu k rumpálu a já s Jindrou pokračujeme v odtěžování ve dvou. Jde to i tak, jen se musíme o něco víc natahovat. Složení hlinitých výplní je opět velice různorodé. Horní vrstva je tmavě hnědá poměrně jemná hlína, mezery mezi kameny jsou převážně vyplněny okrovým jílem a v nižších vrstvách jsou výplně pískové s příměsí kamenů. Snažím se čistit profil až na pevné dno a čas od času zde narážím na nějaký větší kámen a ty prozatím stále dál ukládáme v rozrážce. Průběžně se taky vybírá voda zadržená v umělém jezírku. Nepatrné množsví vody se cedí přes sedimenty i úplně dole, tak by bylo nejvhodnější dnes raději odtěžování nepřerušovat, ale hlad je hlad. Kluci od rumpálu dávají znamení že jdou na povrch jíst, posílám Jindru aby jim to rozmluvil, ale nebyl vyslyšen. Vrací se sám. Dokud je dole relativně sucho vylamujeme několik uvolněných kamenů a potom rovněž práci přerušujeme a jdeme nahoru vymrznout. Dnes je opět tradičně zima a navíc větrno. Pobyt na povrchu se brzy stává nesnesitelným, sním jen něco málo a vracím se dolů. Ostatní se rovněž nahoře nijak nezdržují. Jindra se Špildou zůstávají u rumpálu a dolů jde se mnou Lukáš. Dochází k druhému defektu lanka, tentokrát je plný kbelík už pěkný kousek na trase. Naštěstí to opět odnese jen kbelík. Následuje další oprava a dole zatím vyprošťujeme další překážející kameny, tentokrát ze dna chodby. Mezi dvěma posledními se ukazuje nepatrný odtokový trativod ve tvaru malé dutinky, která je ve spodní části zanesena velice jemným, mazlavým sedimentem. Ale žádná, ani minimální mezera se prozatím nekoná. Je něco před třetí hodinou a Jindra musí pro dnešek končit. Naložíme a vytáhneme ještě pár kbelíků ve třech, vykulíme ještě dva kameny a končíme taky. Po dnešní akci je na meziskládce cca 50 kbelíků hodně mokré hlíny a dole připravena kupa kamenů a minimálně jeden kbelík bláta jsem vynesl až nahoru na overalu. Pokračovat budeme v sobotu.

Hawk

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

155)Pracovní akce 17.12.2011 - Kamenný ponor, - účast: Hawk, Anife, Luky, za Topas - Igor, Vašek, Mike, Jindra a host Špilda

Blíží se konec roku a dnešní akce bude zřejmě jedna z letošních posledních. Dnešní vysoká účast umožňuje znásobení sil na jednotlivých pracovních postech, což bude zajisté podstatně lepší, než když se zde sejdeme ve třech. Pro dnešní den je nejprve v plánu prodloužení dráhy a doplnění lankových svorek a pak se bude těžit na povrch ta super mokrá hlína z meziskládky, a kameny minule připravené dole. Rozdělení je pro začátek následující: obsluha vrátku a skládky Lukáš se Špildou, Anife jde nakládat hlínu na meziskládce, já jdu nejdříve upravit lanko a pak s Mikem jdeme prodloužit dráhu. Dole nás vzápětí posiluje Vašek a u rumpálu doplňuje síly Igor. Opět si uvědomuju jak se s týdenním odstupem člověku zkreslují představy. Domělá hromádka kamenů se ve skutečnosti jeví jako úctyhodná hromada, která nám všem dá zaručeně ještě zabrat. Je zde hodně kamenů - vlastně vetšina, které se musí nejdříve rozmlátit paličkou. Vašek rozbíjí v ústí jižní rozrážky, já dole "u jezera" a Mike různě nakládá a zavěšuje na dráhu a dělá signalistu. Neustále máme všechny kbelíky plné a u rumpálu si podle mě nestihnou ani otřít pot z čela. Přestože nejsou žádné prostoje, ubývá zde materiálu zdánlivě hrozně pomalu. Občas se na dráze někde něco zadrhne a není vůbec divu. Vzhledem k tomu, že zde bylo přepraveno tak obrovské množství materiálu, by bylo spíš divné, kdyby to celou dobu jelo bez závad.  Lanko se místy stejně dotýká buď stěny nebo dna, navíc v místech kde jsou rolny, jsou naváděcí kovové prvky, které se rovněž postupně vydírají, až se vytvoří drážka, která pak zasekává lanko, některé kotvy ve stropě jsou totálně uvolněné a hlavně celá dráha je značně zablácená, takže přepravní vozík různě brzdí. A samotný vozík už by si zasloužil taky generálku. Jak říkám, dá se prostě čekat, že nepojede všechno bez chybiček. Dopoledne utíká jako voda, dostáváme znamení, že je čas oběda, tak lezeme neochotně nahoru, jelikož ještě není kamení vytěženo. U prostřední rolny se potkáváme s Igorem, který sem slezl předělat naváděcí úhelník (je už v něm tak hluboká drážka, že se tam chytá lanko). To mě utvrzuje v tom, že už bude nejvyšší čas na generálku dráhy, mimo jiné i proto, že postupně doma připravuju vrátek, který by měl nahradit ruční rumpál. Až se zabuduje vrátek, musí být dráha (pokud možno) bez chyb, jinak by při strojním pohonu mohlo docházet při zaseknutí lanka k jeho přetržení, což by byl docela průser. Prázdný kbelík dokáže doletět dolů velikou rychlostí (pokud se nebrzdí buben rumpálu), natož kdyby se dolů řítil kbelík plný. A to máme v plánu v tandemu tahat kbelíky dva až tři. Budeme muset na dráze vychytat všechny mouchy, aby všechno jelo zcela hladce.

Na povrchu není nijak zvlášť příjemně - zrovna trošku posněžuje a pofukuje. Posilňujeme se pro další úkony, která nás ještě čekají. Náš počet doplňuje Jindra, který tentokrát v rámci zvyšování odolnosti a fyzické kondice přijel na kole s báglem na zádech. Měníme lehce složení týmů, u rumpálu bude Anife s Jindrou a Vaškem, který bude kolem třetí muset odjet a dolů jde s námi Igor, nahoře se situace nemění. Dole postupně pokračujeme v rozbíjení kamenů a mezitím se snažíme vybrat vodu z jezera. Odvodňovací potrubí nasměrované do spodní pukliny v jižní rozrážce se po krátké době zahlcuje a voda se nám začíná opět úspěšně vracet do jezera trhlinou v pískovcích.  Igor předělává potrubí do horní pukliny. Kupodivu voda tentokrát odtéká, aniž by se vrátila. Kbelíky vody vůbec nepočítám, po odebrání vody zůstává na dně vrstva řídkého bahna. Bahno sice není rozhodně ten správný název, protože je v něm dost velký obsah písků, ale jílovitých složek je rovněž hodně. Nabírám bahno do kbelíků a podávám ho chodbičkou nahoru, kde si ho podávají Michal s Igorem až do jižní rozrážky, kde ho prozatím uskladňujeme, protože posílat ho v tomto stavu nahoru, by asi nebylo nejlepší. Ještě se stále průběžně během celé této činnosti dokončuje nakládání a posílání zbytku kamenů. Konečně jsou kameny vytěženy a dokončujeme přesun bahna. U rumpálu musí mít najednou pocit, že už není co těžit, tak Jindra sestupuje svým osvědčeným stylem "na krokodýla" za námi, omrknout situaci. Dovídáme se, že už jsou čtyři hodiny a že Vašek už odjel. Čas tedy opravdu letí. Jdu odkopávat hlinité výplně mezi balvany v čelbě. Dá se předpokládat, že puklina nahoře v komíně bude vyvinuta i v dolní části a přesně v tomto směru se dá kopat. Materiál vyplňující mezeru je poměrně suchý a dost zhutnělý. Co se týká struktury, nejsem žádný geolog, ale jsou zde dobře viditelné různé vrstvičky - střídají se hlinité vrstvy barvy od hnědé až po okrovou s vrstvami pískovitými, kde písky mají spíš barvu do rezava až červena. A jednotlivé vrstvičky jsou výrazně ohraničené a jejich mocnosti jsou od několika milimetrů  až po centimetry. Sklon vrstev je mírně od severu k jihu a samozřejmě pak v generelním směru od západu na východ.  V přímém směru postupu je v čelbě poměrně veliký balvan a mezera vyplněná sedimentem je na levé - severní straně - nahoru nad ní je volná prostora komína a zaklíněné kameny. Na jižní straně je rovněž mezera s výplněmi, ovšem podstatně užší a ve spodní části jsou zde znatelné pukliny k východu a jihu, vyplněné velice jemným řídkým materiálem, kudy zřejmě odtékala voda. Střídáme se na čelbě v kopání a další kbelíky posíláme nahoru. Posledním dnešním pokusem je prokopání pukliny nahoře v komíně. Nahoru do komína leze Michal já dole chytám materiál do kbelíků a podávám Jindrovi. Igor šel k rumpálu, Anife na povrch k vrátku a kluci od vrátku si jdou skáknout na exkurzi do Němcovek. Opět kbelíky nepočítáme. Materiál je nahoře hodně lepivý a to přesně doslova. Veškeré nástroje jsou okamžitě dokonale k nepoznání zamaskovány. Hlína je občas proložena nějakým kamenem, jednak jsou zde zvláštní tenké kamenné plátky (není to ale čistý vápenec), zhruba centimetr silné velikosti kolem deset krát pět centimetrů (podobné jsou vidět nahoře přímo v té volné puklině) a pak jsou zde mnohem větší kameny, které se dají pajsrem uvolnit ze severního boku pukliny. Postupně se vylamují tři větší kameny nějaké menší a vykope se zde cca deset až patnáct kbelíků hlíny, na hloubku to je ve směru pukliny tak půl metru. Pajsr tam naráží na nějakou kamennou překážku, možná i sintrovou vrstvu. Bohužel se už dostáváme do fáze, kdy začíná únava převyšovat nad odhodláním a nadšením a rozhodujeme se pro dnešek akci ukončit. Dnešní poznatky jsou důležité pro další postupy a rozhodování k vylepšení technického zázemí pro přesuny materiálu. Budeme nezbytně pro další postupy potřebovat čerpadlo na odčerpávání vody z jezírka, které se bude do budoucna ještě zvětšovat, obvzlášť tehdy, jak se obnoví přítok po tání sněhu. A bude nezbytné udělat generálku dopravní dráhy a zabudovat v podzemí motorový vrátek, což bude prezentovat upravení profilu "nákladního nádraží" a mimo to nainstalovat signalizaci. Je to hodně úkolů, ale nemá smysl je odkládat. Přepravní vzdálenost už je tak velká, že to vyžaduje velké změny a technika nám zde může přesuny značně ulehčit.  Dnes bylo na povrch vytaženo cca 170 kbelíků, plus materiál z meziskládky z minulé akce, opět velice slušný výkon.

Nahoře už je opět tma a o malinko se ochladilo, spěcháme s nakládáním používaného nářadí a tou dobou doráží zpět i exkurzanti, převlékáme se a s kolegy z Topasu se pro dnešek loučíme. Takže příště asi ve znamení technických úprav. A to už je pro dnešek všechno.

Hawk

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

156)26.12.2011 Kamenný ponor - účast Hawk, Anife a Mike

Je vyhlášen konec lenošení a na to je zde jednoduchý recept, jak jít protáhnout svoje tělo. Kamenný ponor je na protahování našich těl neustále připraven, tak opět rádi přijímáme jeho výzvu. Cílem dnešní akce je zaměřit ten kousek, který byl vyrubán od té doby co se měnila dráha (tehdy po demontáži staré dráhy bylo provedeno zaměření). Dalším úkolem je demontovat spodní rolnu, která se rozhodla neposlouchat, aby pak mohla být v dílně provedena její údržba a dál se uvidí. Takto nějak to vypadá kousek před koncem chodby a úplný konec je malinko vlhčí s miniaturním jezírkem pod komínem. To je v současné době nejnižší místo lokality - Jezerní chodba. Ucpávky ve spárách jsou natolik nepropustné, že voda je schopná i při tak miniaturním přítoku nastoupat během několika hodin, ale tato hladina se pak už nijak víc nezvyšuje, takže voda se někudy přeci jen malinko cedí. Pokud by se ale přítok zvýšil, byl by celý spodek chodby zřejmě zaplaven, možná až po strop. Ale prozatím si tuto teorii ověřit nemůžeme, ale nutno dodat, že nejsme neradi. Ovšem začátek zimy je o něco málo mokřejší než byl průběh podzimu, takže tu vodu ve větší míře můžeme očekávat. I ta trocha, která sem dolů natíká nám dokáže znepříjemňovat život. Samotná voda ani tolik nevadí, ale co vadí je bláto, obvzlášť při zaměřování, všechno je pak neskutečně zapatlané a je téměř nemožné zachovat si čisté ruce (skoro jako v politice). (Ovšem mám za to, že ty místní sračky jsou proti těm, které produkují Ti naší "slavní" politici, jsou zcela v pohodě, protože se dají velice slušně vyprat... tam nahoře by to chtělo taky co nejdřív všechno vyprat...) Zase mě přepadají tyto podivné úvahy, vraťmě se raději do čistého bláta. Začínáme s měřením a touto dobou nás posiluje Michal, což je paráda, měření ve třech je o něco jednodušší, neboť šest rukou celkem, je mnohem přijatelnější než čtyři. V hlavním směru prodlužujeme polygon o dvě nutné záměry a pak ještě dvě záměry do jižní rozrážky. Dnes ještě chceme vyzkoušet kudy chodí průvany a pro tento účel poslouží nejlépe nějaký zdroj dýmu. Jelikož nemáme žádné kouřové trubičky a tabákovým výrobkům už nikdo z nás dávno neholduje, použijeme klasický vánoční prvek, který doutnáním vytváří jemný proužek vonného dýmu - zapálíme  Františka. Zkoušíme v různých místech (kam jsme schopni se dostat) proudění vzduchu. Jediný znatelný průvan vychází z mezistropní mezery na konci jižní rozrážky. Ani  na konci chodby pod komínem se žádný průvan neprojevuje a do komína se dnes díky vodě nedá bez dokonalého namočení dostat a nedá se tudíž zkoušet průvan v nejužším místě nahoře. Tak snad někdy příště. Další měření, které dnes ještě bude pro zajímavost provedeno, je množství radioaktivity. Michal má sebou pro tento účel zapůjčeného "Gaigera". Naměřené hodnoty jsou zde ještě menší, než je běžně naměřená hodnota kdekoliv. Holt žádné radioaktivní prvky se prostě těžit nebudou - takže zas žádnej "byznys ". Dokončujeme měření a postupně vytahujeme nahoru všechny potřebné pomůcky. Pak už zbývá jen cestou demontovat unavenou rolnu. Během tahání materiálu na povrch se pouštím do demontáže ručního rumpálu, což je součástí a vlastním začátkem velké změny, o které už dlouho uvažujeme. Tou změnou je zabudování elektrického vrátku do těžby v podzemí. Jenže s touto změnou bude spojeno ještě nezbytné upravení profilu v místě, kde byl ruční rumpál instalován. Byl kotven na jedné ze stojek podepírající hodně velký balvan ve stropě, který už byl  kdysi upravován, protože dost zasahoval do volné prostory. A při této úpravě tehdy došlo k jeho značnému posunu, na což do dneška vzpomínám a tu husí kůži ještě stále cítím na zádech... |No a ta stojka bude muset jít pryč, ponevadž by jak se patří překážela, takže bude muset jít pryč i ten kámen ve stropě. A to bude náplň odpoledního "branného" cvičení. Jdu se na to posilnit.

Michal pro dnešek odjíždí, ale na to co nás čeká si v pohodě vystačíme ve dvou. Venku je dnes opět nevlídno, tak se zdržuju nahoře jen na dobu nezbytnou, jen co do sebe nasoukám něco živin a pak už jen připravíme potřebné nářadí a lezu opět dolů, poprat se s tím kamenem.  Anife bude nahoře obsluhovat centrálu a mrznout. Ani zde dole to není žádná sláva, především co se týká prostoru potřebného k takovéto operaci. Každý, kdo zde měl tu čest točit klikou, si určitě pamatuje na ten úzký průlez, kde se při každém otáčení s kbelíkem drnclo čelovkou o skálu a z tohoto úzkého prostoru (jediného bezpečného místa) se budu snažit odstranit ten "zhoubný kamenný nádor", který je zde připraven kohokoliv dokonale rozdrtit. Nezbývá tedy nic jiného, než ho předejít a pokusit se rozdrtit jeho. Celá tato operace vyžaduje především pokud možno dobrou přípravu a pak se uvidí, jaký bude výsledek. Beru na sebe dnes roli anesteziologa, chirurga i asistenta a dokonce si přisvojuji i funkci sálových sester... A jak se dalo očekávat, celá operace není nijak snadná. Nakonec to trvá několik hodin a stejně je výsledek nejistý. "Na konečné šití mi přichází na pomoc Anife, protože je mnohem zručnější švadlenka než já". Nějaké kousky jsou odstraněny, ale pořád bude ještě třeba udělat další "ozdravné" řezy, ostatně dalo se to čekat. Šutr zde byl poměrně kompaktní a od oškrtu se doslova jen kouřilo. Pro dnešek toho mám dost, v zádech mě bolí jako čert, balíme a mizíme. Příště se pokusíme zase kousek upravit. A to už je skutečně vše.

Hawk

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

157)29.12.2011 - skutečně poslední letošní akce, účast Hawk a Anife

Celé dva dny čekání na to, až opět vyrazíme na Kamenný ponor. Obrovský balvan ve stropě, se kterým jsme se minule potýkali, nás doslova přitahuje svou magickou silou a vybízí nás ke zkoušce "dospělosti", zda jsme a budeme schopni ho zdolat či nikoli. Naše představy jsou takové, že by bylo ideální zakončit tento rok bezpečným rozebráním onoho balvanu. Takže cílem dnešní akce je alespoň se o to pokusit. Posledně se povedlo s ním trochu pohnout a drobet ho oštípat a podle zvuku, který vydával, by se dalo očekávat, že doufejme i brzo pukne (možná vzteky, že si na něj někdo troufnul). Jdem na to. S odstupem těch pár dní to vidím zase v trošku jiném světle. Šutry, které posledně opadaly zas nejsou úplně mrňavé, některé samozřejmě zapluly do Tobogánu, takže je téměř neprůlezno (bude to znamenat ještě pěkný kus práce než se všechny vytahají), ale to co visí ve vzduchu je stejně ještě pořád něco nadpozemského. Človíček si při skotačení na tom šutru připadá jak vosa na bonbónu. Ale sluch mě minule nemýlil, chraplavé zvuky, které vydává jsou neklamnou známkou toho, že brzy popraská. A taky že jo. Jediný nepříjemný zádrhel je v tom, že zůstává i nadále zaklínován a nechce se mu za boha spadnout na dno. Zkouším všechno možné a v mezičase na odfouknutí nakládám a odesílám nahoru jeho rozbité součásti, abych si vylepšil prostorovou situaci pro to vysilující zápolení. Nevím kolik času se zde trápím, ale že ho nezvládnu do oběda je jisté, neboť z povrchu dostávám pokyn, že je čas jídla. Trošku mě to štve, že se mi to ještě nepovedlo. Jdu se najíst, jak Anife říká "posilnit". Sice tomu nepřikládám takovou váhu, spíš mám pocit, že budu po jídle neohrabanější, ale ta chvilka obědové pauzy rozhodně udělala své v regeneraci sil. Po sestupu se pokouším najít nějaké slabší místo a způsob jak pootočit s menším odloupnutým kamenem uprostřed, který zde vytváří jakýsi"klínek", který tu celou parádu drží pohromadě. V podstatě je a vždycky bylo, těch velkých kamenů v tom stropě několik a o sebe se navzájem klínovaly a lze předpokládat, že po uvolnění jednoho jich spadne víc. Sice by nám stačilo kdyby vypadl jen ten jeden, ale podle všeho tam ani ten zbytek nevydrží. Pajsr postupně pootáčím po centimetrech s tím klínkem a samozřejmě zkouším šťourat i do toho velkého šutru a daří se mi celu tu soustavu o pár centimtrů sesunout. Vypadá to, že je to na dobré cestě. Ještě několik podobných pokusů a najednou se to dává všechno do pohybu a padá to na dno. Je to sakra rachot. Prostora, která se otevřela, je velká. Nakukuju jak to vypadá s těma dalšíma šutrama, které zůstaly dál ke starému vchodu trčet ve stropě. A musím říct, že je to super lego smrtící velikosti. Opatrně pajsrem zkouším zdali to trošku drží a při této zkoušce po mě vyjíždí taková větší žiletka rozměrově tak metr na metr, silná tak deset až patnác centimertů a je mrcha pěkně svižná. Protože jsem něco podobného čekal, nejsem ani překvapen a s přehledem se jí vyhýbám. O nic dalšího se prozatím pokoušet nebudu, protože musím nejdříve napadané šutry vyklidit abych si udělal opět kousek místa. Některé rozbíjím paličkou a některé příhodné, které se vejdou do skruže, uvazuju na plochou smyčku a posílám vcelku. Anife nijak neprotestuje, tak je asi zvládá odkulit. Vytěžené bečky nikdo nepočítá, ale zrovná málo jich není. Po vyčištění prostoru jdu zrevidovat stav zbylých "zaklínovaných" kamenů. Do uvozovek to dávám proto, že se zde o nějakém zaklínování nedá skoro mluvit. Jedno šťouchnutí pajsrem a dolů se zřítí další dva mega šutry - viz snímek. Volám na Anife, aby vzala foťák a slezla se dolů mrknout, co se zde vylouplo. Prostora k západu se neuvěřitelně otvírá, je to jednoznačně prozatím největší volný prostor v této lokalitě. Pořizujeme prvotní dokumentaci v rámci našich skromných možností, ale prostora se nedá dost dobře zachytit. Ohnisková vzdálenost našeho objektivu na to prostě nestačí a nic širokoúhlejšího k dispozici nemáme. Západní stěnu volné prostory tvoří několika malými šutry podložený obrovský balvan. Z obou boků je volná mezera a mezera je rovněž i mezi stropem a vrškem balvanu. Před ním je mezi stěnami rozepřen ještě pozůstatek toho, co před chvílí spadlo. Raději zkouším jak je to stabilní a nutno říct, že vůbec. Po prvním ťuknutí to žuchne na dno. Tak to bychom měli. K tomu šutru, který vytváří západní stěnu se ani nesnažím dostat, protože prostor je natolik zasekaný, že pokud by se ten kolos dal do pohybu, nedalo by se utéct. Nejdříve bude nutné opět všechen dostupně veliký materiál vyklidit. Dáváme se opět do práce, další bečky nacpané k prasknutí jedou nahoru, opět není čas počítat. Je něco po čtvrté hodině, kdy je to dostupné celkem vytěženo ( asi by se dalo ještě pokračovat), ale chci se ještě pokusit rozbít ty poslední velké kusy. Palice je na to slabá, opět přichází ke slovu bourací síla strojů,  se slzou v oku vzpomínám na důlní razící kombajn, jak se s přehledem zakusoval do čelby a na ostatní důlní mechanizaci, která by zde byla velice platná... Kdeže ty loňské sněhy jsou... Přes všechny nástrahy a potíže, se kterými zde zápolíme jsme s tou naší technikou nadmíru spokojeni, i když podle důlních měřítek by byla zřejmě považována za groteskní. Mnohokrát se nám zde osvědčilo, že nejdůležitějším nástrojem je především vytrvalost a pokud je k dispozici ještě nějaký nástroj, je to půl úspěchu. Zasadili jsme balvanům zásadní úder a to je pro dnešek konečná. Síly jsou vyčerpány a konec konců už je tma jak v ranci. Balíme a pro dnešek a letošek odjíždíme, zazvonil zvonec a s bádáním je letos konec. Následující akce až v roce 2012.

Hawk

 

 

 

 

 

Vyhledávání

© 2008 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode