leden

194)5.1.2013 Kamenný ponor - Hawk a Anife

První akce v roce třináct, tentokrát jen ve dvou. Lednové ráno s absencí sněhu, plné deště spíš připomíná začátek jara, ale ten je ještě stále nekonečně daleko. Jaká škoda. Osobně zimní období moc nemusím a takhle zablácené už vůbec ne. Ale vzhledem k tomu, že žijeme v těchto zeměpisných šířkách, si ani nic jiného vybrat nemůžeme, jediná možnost - vystěhovat se úplně někam jinam... No, počasí by asi nebylo tím hlavním důvodem ke stěhování, našli by se i jiné, mnohem pádnější argumenty, že lidi ... Napadá mě, že by možná bylo snadnější vystěhovat ty, kteří to zde neustále kazí, příkladně třeba někam do horoucích pekel, nebo jinam do p...(pryč).

Vraťme se na Kamenný ponor a plánování budoucnosti nechme na potom. Takže dnešní akce bude zřejmě vzhledem k počasí mokrá. Na konci chodby je uklizeno, tedy v rámci možností a pod šachticí je hromada všeho možného, tentokrát převládá hlína, kamení je méně, tím hůř. Cílem je pokusit se o přibírku stropu a vytěžit meziskládku na povrch. Než dolezu na dno šachtice pokouším se zaslechnout crčení vody, ale je ticho. Že by snad voda ani netekla? Omyl, teče, není jí sice nijak super moc, ale potůček už to je oproti minule podstatně větší. Půjdu se prvně podívat až na dno, jestli není komplet pod vodou. A musím říct že jsem dost překvapen. Veškerá voda, která sem přitíká, se ztrácí někam do sedimentů. Hladina je zkrátka na stejné úrovni jako posledně. Ne že by mi to vadilo, spíš naopak. Můžeme se alespoň pokusit o přibírku stropu. Je to jediná možnost jak zde vylepšit nízký profil. Jednodušší by sice bylo přibrat dno, ale jen bychom zvětšili jezero a nutno podotknout, že zdejší vody nejsou termální, takže koupele nejsou nic moc. Materiál, který zde tvoří stropní plotnu je jakýsi nesourodý vápenec, protkaný různými neodhadnutelnými puklinami, které jsou vyplněny jílem. Zdánlivě tak celistvý strop se nakonec nejeví tak důvěryhodně, jak bychom si přáli. Celá přibírka, při které využíváme osvědčených technologií je nakonec dokončena, za cenu dokonalého promočení. Následuje pauza na krátké občerstvení a pak závěrečná fáze - odtěžení materiálu z meziskládky. A to je taky síla. Jak už jsem se zmiňoval, materiál je hodně hlinitý a je navíc dost lepivý, mokrý a obstojně slehlý. Nabírání není žádná slast a vzhledem k nářadí co je k dispozici, musím většinu nabírat rukama. Zlaté kamení. Příště si určitě rozmyslím, jestli budeme takový materiál ukládat na meziskládku. Jílovitou hlínu je třeba posílat na povrch bez meziskládky, jinak je to děs. Těžba nám nakonec zabírá dvě a půl hodiny, ale je to všechno na povrchu. Mezitím se nahoře skoro setmělo a podstatně ochladilo, možná je to tím větrem. Teplotu odhaduju tak těsně nad nulou, takže cesta k domovu bude zřejmě malinko pomalejší, protože to bude určitě místy klouzat. A to je pro dnešek vše, úkol byl splněn.

Hawk

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

15.1.2013  Moravskoslezské Beskydy - Hawk a Anife

Na světě jsou i jiná místa než jeskyně a tentokrát jsme se vydali na kraťoučký pobyt do Moravskoslezských Beskyd. Odjezd 14 a návrat 16.1.2013. Původně to měl být jen relaxační, nebo odpočinkový pobyt na úpatí Lysé hory ve starším hotelovém komplexu. Je zde k dispozici bazén, solná jeskyně, různé masáže, bowling a kdoví co ještě. Hotel je v této okurkové sezóně obsazen zcela nepatrně, takže nikde rozhodně nebude žádný nával. Něktré atrakce jako bazén nebo bowling jsme již měli možnost si mnohokrát i jinde vyzkoušet, ale například solnou jeskyni ještě né. Takže to byla pro nás premiéra. Řekl bych, že to byla úžasná relaxace a poprvně jsem se v jeskyni povaloval na lehátku, poslouchal zurčení protékajícího vodního pramínku a příjemné uklidňující hudební skladby, a poprvé jsem z jeskyně nevylezl ven umazaný od bláta. Ovšem ten hlavní zážitek je teprve před námi. Protože se nám nechce jen povalovat někde na hotelu, vyrážíme na malou procházku. Na recepci si kupujeme mapu a zjišťujeme základní informaci o tom, že turistické trasy by měly být prošlapané. Má to jen jeden malý háček, protože jsme s tím, že budou v zimě trasy prošlapané, nepočítali, nemáme s sebou ani trekové hůlky, ani žádné další doplňky do sněhu. Ale co, půjdeme jenom kousek do kopce, něco třeba vyfotíme (počasí není na focení sice nic moc) a zase se pak vrátíme zpět. Vyrážíme opravdu jen docela nalehko, nebereme si s sebou ani žádné pití, ani jídlo, počítáme, že zhruba za dvě hodiny bychom mohli být zpět. Cílem naší cesty  je kopec Tanečnice 820m nad mořem a pak možná ještě další vrchol Kykulka 995m. Vzhledem k tomu, že vycházíme z výšky cca 620m, není to žádná zvláštní událost. Jenže situace v horách, i tak malých, se mění podle stávajících podmínek, obzvlášť v zimním období. Vyrážíme po zelené, cesta je dobře prošlapaná a sněhu není nijak zvlášť moc. Mraky se občas zvednou, takže je vidět i kousek výš, ale vršky kopců jsou stále zahaleny v šedi. Cestou si všímáme, že na některých nízkých dřevinách jsou již zelené pupence, zřejmě i zde bylo poměrně teplo a příroda to brala jako pokyn k zahájení období vegetace a pak pro změnu napadl sníh. Jsou to zajímavé kontrasty. Co nás ale přímo fascinuje, jsou nádherné vzrostlé jedle v poměrně hojném množství, což u nás vidět není. Pokračujeme stále do kopce a narážíme na příčnou cestu a zde je stopa vyšlapaná jen jedním směrem, takže pokračujeme po ní. Zelenou značku jsme už pak neviděli. Prostě jsme odbočili, neboť na Kykulku to není prošlapané, nevadí půjdeme dál na Mohylu Ivančeno. (SSkautský památník na Ivančeně, zvaný častěji jako Ivančena. Tvoří jej mohutná kamenná mohyla vybudovaná na paměť ostravských skautů umučených nacisty na konci 2. světové války.
Mohyla symbolizuje nejen památku na statečné skauty nesmyslně zabité, ale také na vlasteneckou hrdost, statečnost a přátelství. Do roku 1989, kdy padl komunistický totalitní režim, byla mohyla na Ivančeně i symbolem boje za demokracii a proti nesvobodě. Proto byly pravidelné hromadné výstupy skautů a jejich příznivců pečlivě sledovány a mnohdy i zakazovány.
Hromadné výstupy na Ivančenu se konají vždy neděli nejbližší 24. dubnu.)

Podle mapy to není nijak daleko, tak prostě jdeme. Narážíme pak na další cestu která křižuje naši vyšlapanou pěšinku, ale zase žádné stopy jinam. Co nás ovšem docela překvapuje je skutečnost, že ani na takových cestách jdoucích téměř po vrstevnicích, nejsou projeté žádné běžkařské stopy. Pokračujeme dál do kopce a postupně se mění jednak teplota a pak i složení lesa, nejdříve zde jsou bučiny a posléze o kus výše smrkové porosty. Veškeré dřeviny jsou ale nádherně obalené sněhem. Čím se dostáváme výš, tím je to malebnější. Vyhlížená Ivančena však nikde. Asi dvakrát nás předběhne nějaký rychlík s hůlkama a když už jsme zase o kus výš, potkáváme větší skupinku mladých a vymakaných sportovců, kteří nám říkají, že už stihli nahoře všecho sníst a vypít a v nás pomalu začíná hlodat podezření, že asi jdeme někam jinam. Naše podezdření se potvrzuje, když za posledním výšvihem se před námi objevuje rozcestník, jemuž vévodí nápis Malchor 1219 m n.m, což je vedlejší vrchol Lysé hory a vlastní Lysou horu směrovka ukazuje jen 1 km. Jenže zde už je mlha, fouká dost silný vítr a prošlapaná cesta závějemi bude ještě horší. Máme malé dilema, zda pokračovat ještě ten kilometr dál a mít možnost se občerstvit a odpočinout v boudě na vrcholu, nebo se otočit a jít bez pití  a odpočinku zpět. Vítězí žízeň a nejen ta. Prostě když už jsme se vydrápali až sem, ten kilák už dáme. To ale ještě nevíme, jak bude vypadat ten závěrečný kopeček. Potkáváme další sportovce (některé na lyžích, ale na sjezdovkách) jak se v tom hlubokém a hutném sněhu snaží "elegantními" obloučky sjíždět dolů. Kopec se začíná hodně nepříjemně zvedat, potkáváme pána s pejskem, který si zde vesele pobíhá nahoru a dolů (ten pes samozřejmě) a dovídáme se, že vrchol je na dosah. Není vidět ani na pět metrů a vítr je dost silný. Na sporadických pozůstatcích nějakého porostu je obrovská vrstva jinovatky, že to spíš vypadá jen jako sněhové firnové hroudy. V poslední fázi kopce je hluboký hutný sníh, který se občas utrhne a člověk spíš nejde, ale leze. Těm hůlkám je doma určitě dobře. Konečně nahoře. Nějaké dřevěné budovy, viditelnost skoro žádná a fujavice. Nikde ani noha. Do pytle, kde je ten bufet? Po krátkém bloudění na vrcholu se potkávám u vrcholové mohyly s mladým párem lidí, kteří mi ochotně radí, kde najdeme ten vytoužený a vytopený bufet - horskou hospůdku. Jdeme směrem kudy nám ukazují a skutečně narážíme na naši záchranu. Je třičtvrtě na dvě odpoledne, dosažená výška 1323 m, šest a půl kilometru za dvě a třičtvtě hodiny, překonané převýšení cca 700m ve sněhu. Uvnitř je teploučko a je zde několik různých lidí, zapadáme sem dokonale. Sundaváme propocené bundy a dáváme je sušit nad kamna. Horká polévka  a čaj nám vrací potřebnou energii. Do půl třetí si dáváme ještě kafe a oddechový čas. A pak zpět do té fujavice. Horko těžko hledáme tu správnou cestu z vrcholu. Dolů je to bez hůlek ještě horší než nahoru. Je to napůl klouzání a padání a boření do sněhu. Anife to nakonec řeší alpským stylem. Nesedá si a nejede po zadku (aby si nenahrnula sníh až bůh ví kam), ale zapíná si bundu až po bradu a sjíždí vleže po břiše stylem na krokodýla. Mohlo by to vypadat komicky, ale je to asi ten nejlepší sestup na tu její stále ještě bolavou patu. Vzhledem k tomu, že nesu foťák se podobným kratochvílím vyhýbám. Postupně se dostáváme do přijatelnějších poloh, ale s kopce je to stále. S určitým smutkem vzpomínám, jak to bylo krásné, když ještě člověka vůbec nebolely klouby a šlachy a svalstvo bylo ještě dokonale pružné a sestupy z kopců byly příjemným počinem. Dnes je to podstatně horší. Zastávky cestou využívám k focení. Ve čtyři hodiny jsme konečně dole. Co bych mohl k tomu dnešku ještě dodat, snad jen to, že se procházka prostě vydařila. A zítra ráno zbývá už jen cesta k domovu.

Hawk

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

195)19.1.2013 Kamenný ponor - Hawk, Anife a Igor

Další sobota je zde, tentokrát ve znamení sněhu a mrazu. Toho druhého je podstatně víc než bych si přál, ale na našich přáních vůbec nezáleží. To je bohužel v české kotlině jev zcela obvyklý, že touha obyčejného občana po základních lidských  sociálních jistotách se stala pouhou utopií. Jak by napsal spisovatel historického románu - "Život chudých je pošlapán škorněmi bohatých a mocných..." Takže pak už nezbývá než narovnat ten shrbený hřbet a ukázat těm zlodějům, jak chutnají naše pěsti a jejich vlastní krev. A za týden je právě moment, kdy se dá začít se  změnami. Jen bude záležet na lidech, jestli jsou ochotni nést to riziko změny, a nebo jestli jsou spokojeni s tím, co je zde do teď. Já osobně se žádné změny nebojím a ze svého odhodlání bez boje neustoupím. To je motto pro dnešní den. Jdem se poprat s nepříznivými vlivy jak na povrchu, tak v podzemí. Štiplavý mráz hned zpočátku ztěžuje celou přípravu - od samotného převlékání počínaje (a to jsme ještě suší). Druhým nepříjemným faktorem je množství vody tekoucí v podzemí, dokonce se mi zdá, že je té vody o trošku víc než minule. Igor to odhaduje tak do dvou deci za vteřinu, ale je to jen odhad. I kdyby to byla polovina, je to za hodinu 360 litrů a za den 8,64 m3. Při takovém průtoku tudy za měsíc proteče skoro 260 m3 vody. A když říkám, že proteče, tak tím skutečně myslím že proteče, protože hladina jezírka v nejnižší části chodby je stále stejná - naštěstí. Jinak bychom se mohli vždycky jen jít podívat, kam až sahá hladina a to by tak bylo asi vše. Po poslední akci zde máme trošku kamenů z našeho maximálního snažení, ale ten strop je jako gumový. Vápence nejsou čisté, jsou namíchané s pískovcem a jejich štěpnost je tím do značné míry narušena. Vzniklá "slitina" těchto vzájemně odlišných materiálů pak výslednému mixu dodává vlastnost velké houževnatosti, který pak úspěšně odolává našemu úsilí. Odtěžujeme zhruba 24 kbelíků a můžeme se opět pokusit o přibírku stropu. Společnými silami provádíme ten další pokus, ale opět z toho nemám žádný dobrý pocit. Nebo alespoň pro dnešek se mi to tak jeví. Jakého pocitu se však zbavit nedokážu, že mi teče do bot, tedy do holinek a to už od té části těla na které sedím ... Promočení je opět dokonalé. Situace se postupně stává natolik neúnosnou, že dnešním posledním úkonem v podzemí je dezerce. A při výstupu šachticí k povrchu je jasné, že si ještě užijeme při převlékání do suchých svršků. Už aby bylo raději jaro. Takže zase někdy příště. S heslem " S velkým změnami  k lepším zítřkům" pro dnešek končím.

Hawk

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

25.1.2013 Se uskutečnila ve Sněžném beseda s promítáním na téma "100 let Ztraceného světa" s Markem Audym. I přes souběžnou epidemii chřipky a probíhající volby, byla účast docela slušná. Podle pozitivních ohlasů ze strany hostů se dá usuzovat, že se vyprávění velice líbilo. Děkujeme Markovi za bezva zážitek.

Hawk

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

196)Účast: Hawk, Anife, Luky a host Jirka

26.1.2013 den D - jak už jsem minule předeslal je to den určitých změn, nemyslím tím ovšem jen změny na české politické scéně. Dnešní program je pro nás o něco bohatější, než sledovat televizní programy a vyčkávat, jak to dopadne. V prvé řadě jdeme na Kamenný ponor omrknout situaci s vodními stavy a ukázat Jirkovi naši pracovní lokalitu, což je otázka několika desítek minut i s výkladem. Dalším našim cílem je dnes ve 14.00 exkurze společně se skupinou Topas ve Výpustku. Protože je ale ještě chvíle času, stavujeme se lehce občerstvit a Lukáš s Jirkou se jedou mrknout na Macochu. Před druhou hodinou dorážíme na Výpustek, kde se postupně sjíždí i ostatní účastníci. Cílem exkurze jsou místa veřejnosti nepřístupná -  část Salmův Výpustek  a pak i nové objevy v této oblasti, takže je na místě hodit na sebe overal. Než se dostaneme do nepřístupné části jeskyně, musíme projít i kousek trasy, kterou se vodí turisté a od poslední návštěvy této lokality (což je asi tak pět let zpátky) zde došlo k jistým změnám. Přibylo ohrazení řetízky do všech odboček, expozice kosterních pozůstatků prapůvodních obyvatelů jeskyně - medvědů a jiných tvorů. Změnilo se i osvětlení, na okruhu vyrostla i řada informačních tabulí a byly zabudovány další podobné vychytávky. Což je ovšem z jeskyňářského hlediska důležitější, byly odstraněny zazdívky bočních chodeb a v některých místech vyklizeny tuny sedimentů a tím pádem objeveny i nové propástky P1 a P10. Dnes míříme s doprovodem kolegů ze ZO 6-05 Babickou chodbou do části Salmův Výpustek, rozděleni na dvě samostatné skupiny (mladíci) a (staříci), pokud bych se někoho tímto pojmenováním dotknul, tak se omlouvám, protože i do skupiny staříků se dostalo několik maximálně zdatných jeskyňářů, ale bohužel museli doplnit náš počet, protože staříků bylo v celé sestavě poněkud méně. ZO 6-05 z této části jeskyně v lednu loňského roku pronikla přes zasedimentové chodby do neznámých prostor - Janin dóm. Nejprve jdou do nových objevů mladíci a my ostatní dál do Salmova Výpustku, který je velice bohatý na krápníkovou výzdobu a tím pádem je čím se pokochat. Pak se role mění a do nových objevů sestupujeme i my ostatní. A je to rozhodně velice zajimavý zážitek. Doslova proplouvání po kluzkém hliněném dně křivolakou chodbou, jako na tobogánu ve vodním světě. Samotný Janin dóm je hodně velká a zajímavá prostora. Fotografové dělají několik snímků a pak se vydáváme na zpáteční cestu. Dolů to šlo ovšem o něco snadněji, ale nakonec se zdárně všichni dostáváme až na povrch. Zablácenost overalů některých jedinců je dokonalá.

Dalším dnešním, určitě nejdůležitějším počinem je výroční schůze skupiny ZO 6-17 Topas, které se rovněž zúčastňujeme. Spolupráce, která probíhala v posledních letech mezi OS Kerberos a ZO 6-17 Topas, nás nakonec přivedla k myšlence o připojení k ZO 6-17 a členové ZO naše připojení schválili, kromě jiných stejně důležitých bodů projednávaných na této výroční schůzi. Diskuze a na závěr promítání zajímavých snímků se protáhlo do pozdních hodin. Domů se vracíme bez nehody až po půlnoci.

Hawk

 

 

 

 

 

Vyhledávání

© 2008 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode