Expedice pohraničí podzim 2013

21.09.2013 11:38

Nikdy mě nenapadlo, jak málo vlastně známe svou vlastní rodnou zemičku. Zemičku říkám proto, že rozhodně naše republika nepatří mezi nějaké světové ani evropské velikány co se týká rozlohy, ani nemáme žádné velehory, moře, činné vulkány, nebo jiné bombastické zajímavosti a přesto je naše zemička zajímavá a troufám si říct, že v mnoha oblastech. Pro naši první expedici jsme byli inspirováni nápadem tří mladíků, kteří necelý měsíc před námi podnikli rovněž expedici do nejvzdálenější obydlené vesnice na východním Slovensku a expedičním vozidlem byl klasický Trabant. Jejich cesta dopadla úspěšně, letitý Trabant to vydržel bez nějakých obtíží. Tím ovšem nechci říct, že naše cesta byla rovněž provedena podobným vozítkem. Za prvé - nevlastníme žádného Trabanta. Za druhé - podobné, zřejmě poněkud nepohodlné cestování by asi nebylo nejvhodnější pro naše starší kosti. Volíme tedy formu jiného vozidla, které máme k dispozici a nutno říct, že se rovněž osvědčilo. Ale tím poněkud předbíhám. Tak tedy ke zrodu naší vlastní expedice. Prvním plánem je navštívit nejsevernější, nejzápadnější, nejjižnější a nejvýchodnější výběžky naší vlasti, ale postupně byl plán ještě upraven s ohledem na členitost naší státní hranice a výsledným konceptem expedice se stal plán objet všechny příhraniční oblasti a navštívit tak všechna obydlená místa, která leží nejblíže hranici české republiky. Vypadá to docela jednoduché, do té doby, než si člověk sedne k počítači a přiblíží si mapu na takové měřítko, že může hledat jednotlivé nemovitosti a cesty k nim. A tak začala první fáze naší expedice - vlastní příprava. Po večerech sedím nad mapami a sepisuju kudy pojedeme a hned po prvních několika hodinách je mi jasné, že to nebude akce na pět dní. Bude to hotový cestovatelský masakr. Nebudu zde dál popisovat kolik času mi zabrala příprava, ani kam až jsem se s přípravou dostal po hranicích. Pro začátek nám to bude určitě stačit.

Datum odjezdu je nakonec stanoveno na 11. září, což je středa. Po naložení věcí, které si myslíme, že bychom mohli cestou potřebovat (nakonec se ukazuje, že jsme zase sbalili spoustu věcí navíc), vyrážíme. Směr hranice se Slovenskou republikou a výchozím bodem pro první část příhraniční expedice je zvolen hraniční přechod Střelná.Máme za sebou prvních 228 km cesty, ale odtud už to tak rychle asi nepůjde. Zde se otáčíme a podle plánu je prvním osídleným místem Francova Lhota, dál přes Valašskou Senici až na její nejvzdálenější osídlenou nemovitost na hřebeni kopců, které patří do oblasti Beskyd.Odtud sjíždíme zpevněnou cestou přes vrch Chmelinec -n.v. 725 m zpět do Valašské Senice. Na této hřebenovce míjíme krásnou dřevěnou stavbu - "Kaple u Huberta", v jejíž blízkosti je řada dalších dřevěných, vyřezávaných doplňků.  Ve Valašské Senici  se pokoušíme najít zkratku úzkými cestičkami do několik kilometrů vzdálené obce Zděchov. Mapy ovšem nejsou dokonalé a polní cesty se mnohdy mění s ohledem na potřeby v těchto oblastech žijících obyvatel, takže drobátko bloudíme. Zastavujeme v místě, které se mi nezdá úplně nejvhodnější ani pro terénní auto. Cesta před námi má příšerný sklon a její hlinitý rozmočený povrch po předcházejících deštích ve mě absolutně nebudí žádnou důvěru. Vracíme se kousek zpět k chalupě v kopcích, kde jsem si všiml nějakých lidí, abychom se zeptali kudy by se dalo projet. Posílám navigátora Anife, aby zjistila potřebné údaje. Vystupuju rovněž, abych se trošku protáhl. Chaloupky zde v kopcích vypadají jako ze starých časů a možná, že se zde i čas zastavil. Všude kolem je vidět nějaké drobné i o něco větší domácí a hospodářské zvířectvo a pravděpodobně se místní obyvatelstvo věnuje výhradně hospodaření. Možná jsme pro ně jako nějaká atrakce, trapní turisté, kteří nevědí jak lépe nakládat s volným časem a tak se setkáváme s tvrdou realitou. Od nedalekého roubeného seníku k nám míří volným krokem zvědavá koza a jak říká Anife je širší než delší (zřejmě budou kůzlátka) a když už je asi metr od nás, tak na nás její majitelka volá, že koza ráda trká, ale na pomoc nám nejde. Na nějaký útěk je docela pozdě. Dochází k prvnímu kontaktu. Koza si vybrala jako cíl Anife, ta se jí snaží odstrčit, ale koza je neúnavná, vůbec nevím co mám udělat. Před očima majitelů nechci použít nějaké násilí vůči neodbytnému zvířeti. Tanec kolem dokola pokračuje a konečně se jeden z hospodářů rozhodne nám přijít volným krokem na pomoc. Kozu odhání klackem, ale než se dokážeme vyptat na cestu, koza se opět obloukem vrací. Dovídáme se, že ta příkrá cesta kde jsme se otáčeli byla ta pravá. Měníme alternativu další cesty a dáváme se na ústup. Nikdo zde o nezvané hosty zřejmě nestojí, po cestě k autu jsme ještě doprovázeni pejskem, který si chce jako suvenýr odnést kousek nohavice. Dovoluji si mu tento nápad úspěšně rozmluvit. Tato zastávka nám dala jasně najevo, že cesta nebude nijak snadná, odnesla to mapa a Anife má lehce zhmožděnou ruku. Mám velké výčitky, že jsem nedokázal a nemohl účinně zasáhnout, ale s ohledem na přítomné majitele to ani nešlo. Možná by se jim nelíbilo, kdybych jim kozu přetáhl klackem... a trošku nás překvapil a rozladil i ten jejich přístup. Jedeme dál vstříc dalším zážitkům.

Pokračování příště.

 

 

Zpět

Vyhledávání

© 2008 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode