Leden

158)1.1.2012 docela pěkné datum pro první letošní akci na Kamenném ponoru. Účast Hawk a Anife.

Pomalu se z toho stane tradice, že hned prvního ledna se vypravíme do jeskyně. Opět přesně po roce jsme na cestě a silnice je, až na pár vyjímek, téměř pustá. Ještě by se nám jelo asi lépe, kdyby nám zasvitlo sluníčko, ale podle všeho to dnes absolutně nehrozí. Spíš můžeme očekávat, že bude pršet a doufejme, že to alespoň nebude namrzat. A co nás dnes čeká na lokalitě - no co asi jiného než hromada kamenů, kterou jsme si zde minule vyrobili. Instalujeme vrátek, připravujeme další vše potřebné a pak už nezbývá, než se rozdělit na jednotlivá pracovní místa. Beru si na starost práci v podzemí a Anife činnost na povrchu. Bude to dnes asi pěkná zabíračka. Kamenů je skutečně dost a některé jsou pochopitelně pořád ještě ve větší velikosti, než by se daly jen naložit do bečky, nebo uvázat na smyčku. To znamená, že si budu užívat i s palicí a to dostatečně. Zahřátí na provozní teplotu proto probíhá velice rychle. Snažím se zbytečně neodpočívat, aby Anife na povrchu netrpěla zimou z nedostatku pohybu. Doufám, že se mi to daří zajistit dostatečně. Stále je co nakládat, mimo kamenů je zde i poměrně dost hliněných materiálů, které vytvářely výplně mezer mezi původně zaklínovanými balvany a stále ještě dost těchto výplní zůstalo nalepeno na stěnách. Až odtěžíme všechny kameny, udělám proto ještě začištění a zrevidování stěn a stropu. Ten je zde vytvořen šikmou plotnou, která nemá s vápencem doslova nic společného.  Ale obdobný materiál jsme procházeli při hloubení šachtice, ale pokud si vzpomínám byl výškově uložen o kousek výš. Pokračujeme v těžbě bez přestávek až do té doby, než dostávám z povrchu pokyn, že je čas na něco k snědku. Jdu tedy na povrch a už při výstupu šachticí jsem sprchován lehkým deštíkem, jako by nestačilo, že jsem už dokonale propocen. Venku je skutečně nepříjemně. Anife fikaně připravila sezení v nákladním prostoru dodávky, takže nám při jídle neprší za krk a ještě navíc zde nefouká. Takže máme dnes možnost si jídlo vychutnat. Během krátké pauzy se dovídám, že je dnes počítadlo zapnuté, a že bylo do přestávky vytěženo 25 beček a 3 kameny na smyčce, které by  s přehledem každý zaplnil jednu bečku. Jsem trošku překvapen, že tolik. Při nakládání hlíny se může člověk přesvědčit, že se do bečky vejde pět malých kbelíků a je akorát plná a kameny se snažím rovnat, a zpravidla vytvářejí na bečce i čepici až po ucho, takže si troufám říct, že to těch pět kbelíků bude taky. To by tedy znamenalo vytěžených nějakých 140 kbelíků . A to je ještě stále co těžit, ve směru do staré části jeskyně je několik velkých kamenů, pak v celé ploše je vrstva hlíny a vstup do Tobogánu je pořád ještě téměř kameny uzavřen. Začíná mi být zima, tak spěchám dolů zahřát se prací. Postupně se zbavuju všech kamenů, které byly na západním svahu (směr ke starému vchodu), až nakonec zůstává jen ten obrovský kolos, který je ze všech stran obklopen volnými mezerami a je posazen na několika mnohem menších kamenech. Nazval jsem tento kámen "Sedící býk". Jen doufám, že zůstane sedět v klidu, než mu vybudujeme dostatečnou "ohradu". Mám možnost si prohlédnout boční volné mezery, a severní širší má charakter svislé poruchy, která je v horní části částečně ucpaná sedimentem. Jsou zde vidět formy zkrasovění - drobná sintrová výzdoba,  a porucha zjevně pokračuje někam nahoru. Zkouším poklepat na Sedícího býka a zdá se, že je velice stabilní. Jen doufám, že se to nezmění. Když už jsem zde, okopávám ze stěn a stropu nahrubo všechno co zde nedrží, je to především jílovitá hlína, ve které je občas zabalen nějaký kamínek. Nakonec to vydá na několik řádných beček. Dokončuju hrubé dočištění celého dna, které je zde, jako jinde v jeskyni,  pískovcové a je ve sklonu kolem 30 stupňů. Pokud budeme chtít srovnat dno s úrovní spojovací chodbičky pod šachticí a vytvořit zde přijatelnější terén pro zabudování vrátku a pro odepínání kbelíků z přepravní dráhy, budeme muset ještě vylámat pořádně velkou hromadu pískovce. Pokračuju v nakládání materiálu a tentokrát už je to materiál, který začínám vytahovat z Tobogánu. Mám pocit, že každý kámen je už neskutečně těžký. Anife mi hlásí, že ještě pět beček a bude jich rovných padesát. Z posledních sil plním další bečky a jsem docela rád, když slyším "Tak to je poslední". Na povrch vylezu utahanej úplně na doraz a to je ještě světlo. Je pár minut před čtvrtou hodinou. Za šest hodin (včetně jedné přestávky na oběd) jsme z podzemí vytěžili celých padesát beček materiálu což je 250 kbelíků. Takže rok 2012 je zahájen a první akce byla zcela vyčerpávající. A to je pro dnešek všechno.

Hawk

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

159)7.1.2012 - Kamenný ponor- účast: Hawk, Anife a Luky

Dnešní cesta do krasu krásně ukazuje výškový profil celé trasy prostřednictvím povětrnostních podmínek. Během hodiny jsme dvakrát vystřídali "zimu a jaro". Vím, že to vypadá strašně divně, protože podle kalendáře je leden, ale dvě údolí, která cestou překonáváme (údolí řeky Svratky a pak údolí řeky Svitavy - mezi nimi  je samozřejmě kopec) byla zcela bez sněhu. Takže to tam vypadalo jako na jaře, zatímco ve Sněžném řádí sněhové metelice, podobně jako v Rozseči u Kunštátu a nakonec i v Suchdole byla sněhová pokrývka i když né nijak zvlášť velká, což se během dne podstatně vylepšilo. Večer se i zde poněkud snížila sjízdnost silnic po bílé nadílce, ale na takové podmínky jsme z Vysočiny svým způsobem připraveni.

Dnešní akce je opět zaměřena na přípravu prostoru pro zabudování elektrického vrátku v bezprostřední blízkosti šachtice. Po posledních akcích zbývá ještě vyčistit šikmou chodbu zvanou Tobogán od materiálu, který sem napadal při rozbíjení balvanů, a že ho není vůbec málo. Mimo drobnějšího materiálu se do Tobogánu sesunulo i několik větších kamenů a na to, aby se je podařilo vytáhnout, už minule nezbývaly síly. Dnešní počet badatelů je pro tuto činnost podstatně optimálnější. Rozdělujeme se na pracovní stanoviště. Já jako nejstarší si opět volím to nejpříjemnější místo a to je v teploučku v podzemí, dolů jde se mnou Anife a Luky chce zůstat prozatím na povrchu u vrátku. Dole si zalezu do Tobogánu a tam se při povalování zabývám podáváním kamenů nahoru Anife a ta nakládá do bečky, případně větší rozbíjí palicí. Ty větší šutry uvazuju na smyčku a pak je společnými silami soukáme nahoru. Pro finální vyklizení kamenů, které se nakutálely několik metrů níž, použijeme kbelík a dopravní vozík a místo rumpálu dnes poslouží klasicky lano (původní způsob tahání materiálu). Naštěstí takto tahaných kbelíků není tak moc. Tobogán je vyklizen kolem dvanácté hodiny. Po obědové pauze střídá Luky s Anife místa. Sedící býk  v plné parádě. To je první po obědě co se zde snažíme udělat - fotodokumentace a proměření rozměrů volné prostory pro zajištění stropu. Po té je dolů spuštěno kango a pouštíme se do nezbytné úpravy dna pro usazení vrátku. Stávající dno je zde ve standardním sklonu, což pro zabudování vrátku a hlavně pro budoucí obsluhu není nejlepší terén. Vzhledem ke zkušenostem při předchozím tahání rumpálem, bylo proto přikročeno ke zvětšení prostoru a srovnání dna. Takto se podstatně zlepší podmínky pro obsluhu vrátku a přesunovaní vytaženého materiálu na dno šachtice. Postupně ubouráváme pískovce až na potřebnou úroveň. Nezdá se to, ale materiálu je to zase pěkná kupa. Poslední dnešní úpravou je ještě dno spojovací chodbičky. Od samého začátku zde ze dna vyčníval na východním boku nepříjemný kámen, o který se různě zakopávalo a špatně se přes něho chodilo s plným kbelíkem a vůbec. Když už úpravy směřující ke zlepšení, tak se vším všudy. Šutr je ale mrcha pěkně tvrdý a hodně velký a vyčuhuje ho ze země jen menší část, takže jeho rozbití nám dá docela zabrat. Nakonec ho zdoláváme a ještě narážíme na dutinu pod ním, která je součástí původní volné mezery mezi stropem a pískovcovým dnem. Na místě si to samozřejmě ověřujeme prosvícením této volné prostory. Světlo je vidět z Tobogánu. Vzniklou díru nakonec zaplňujeme vykutaným materiálem a dno je srovnané. Anife z povrchu hlásí, že už je šest hodin a že už dlouho chumelí. Tak to pro dnešek balíme. Dnes bylo na povrch vytaženo cca 40 beček materiálu, což zhruba odpovídá dvěma stům kbelíků. Sněhu opravdu podstatně přibylo. Cestou do Ostrova k matce Němcové, kam se na chvíli stavujeme, si potrénujeme klouzání a pak už fičíme (přes dvě jarní údolí bez sněhu) do království zimy na Vysočinu. Pokračování příště.

Hawk

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

160)14.1.2012 - Kamenný ponor, účast: Hawk, Anife, Luky a Špilda a za Topas Igor

Celý týden byla zima na ústupu, ale v pátek se opět probudila s novou sílou a s podporou silného větru nám ukazuje co umí. Metrové závěje brání plynulé dopravě a ti, co by se měli starat o průjezdnost se zřejmě uložili k zimnímu spánku. Je zde opět pravidlo - řidiči musíte si pomoci sami, nezapomeňte si vzít do auta lopatu, abyste si v krajním případě mohli proházet cestu, neboť nikdo jiný to za vás neudělá. Měli bychom si zvykat na to, že pro nás "nikdo nic neudělá" - politiky počínaje a silničáři konče. Žijeme totiž ve státě a době, kde zvítězila hloupost, absurdita a zlodějina a už se zde nedá věřit vůbec ničemu. Kam se pro boha poděla pravda, zdravý rozum, poctivost, soucit a spravedlnost ....

Cesta je dnes opravdu příšerná, prorážíme si cestu sněhovými jazyky, které v některých místech dosahují úctyhodné výšky i šířky a né všichni řidiči zvládají situaci bez komplikací. Některým (zpravidla těm, kteří nejsou z Vysočiny) se zdá, že se ocitli v jiném světě a zůstavají beznadějně viset v závěji a pak nám nezbývá (pokud chceme pokračovat v cestě )než zastavit a jít auto vytlačit. Celá cesta se tím pádem časově poněkud prodlužuje, ale nakonec na místo určení dorážíme. Po sněhu ani památky, zato vichr je dnes doslova zuřivý a příšerně ledový. Dnešní akce je charakterem opět spíš technického rázu, což prezentuje, že na povrchu bude muset být stálá služba pro chystání materiálu a obsluhu vrátku a vzhledem k větru to nebude žádná slast. Hlavním dnešním cílem je doladit místo pro usazení vrátku, zabudovat zabezpečení stropu, udělat "ohradu pro sedícího býka", zabetonovat konstrukci pro usazení vrátku, prodloužit a upravit dráhu atd. Úkolů je hodně a materiálu máme dnes s sebou plnou dodávku. Jdeme na to. Na povrchu zůstávají dobrovolně Lukáš se Špildou a tudíž dole jsem já, Anife a po krátké době se k nám přidává Igor. Nejdříve se potýkáme s kotvením ocelových nosníků pod otevřeným stropem, znamená to nejdříve rozměření  a označení míst pro navrtání několika děr pro svorníky - což prezentuje nosník zvednout, nasunout do pukliny na západní stěně, přizvednout do potřebné výšky proti stěně východní, označit, pak nosník opět sundat, navrtat díry  a celý proces opět zopakovat - odzkoušet. To samé s druhým nosníkem a pak zabetonovat svorníky (chemickou maltou) a konečně nosníky nasadit a po zatrvrdnutí malty přitáhnout. Napsané mi to připadá dost snadné, skutečnost je poněkud pestřejší. Než nám zatvrdne malta, pouštíme se do upravovaní místa pro usazení vrátku. Rozměřujeme, kde ještě ubrat boky výlomu a dno a nakonec je z toho odhadem tak 15 beček materiálu odeslaného na povrch. Časově to vychází do půl jedné hodiny, což je akorát doba na posilnění. Dnes zůstáváme na jídlo dole, protože nahoru do té sibérie se nikomu z nás nechce. I zde dole je slyšet kvílení vichru na povrchu, brrr... Po krátké přestávce pokračujeme tím, že usazujeme konstrukci pro připevnění vrátku, která nám nejdříve dobře poslouží pro dokončení výztuže stropu. Chemická malta již zatvrdla, dotahujeme matky na svornících, zabudováváme "ohradu" pro Sedícího býka a pak přichází na řadu betonové stropnice (PZ desky) a to je teprve ten největší mazec. Jsou hnusně těžké, musíme je zvednout a nasunout na nosníky. Pro tři lidi je to zde na hranici možností a během aplikace máme občas pocit, že až hodně za tou hranicí. Po vysilujícím záběru jsou všechny na místě. Vešly se sem téměř přesně, jen několik opravdu maličkých úprav - jako odseknutá hrana stropnice, případně vyčnívající hrbolek na boku stěny - ani se mi tomu nechce věřit, ale jsou tam. Strop je zajištěn a budoucí obsluha vrátku je tím pádem v bezpečí. Dalším krokem je zabetonování nosné konstrukce pro kotvení vrátku. Kluci na povrchu připravují a spouštějí beton a zde dole betonujeme patku pro vrátek. Spotřebováváme všechnu připravenou směs a beton samozřejmě prokládáme kamenem. Pak už jen provádíme několik drobnějších technických operací, jako přihnutí, nasměrování a prodloužení dráhy, opravu kotvení dráhy, zabudování opravené rolny a při tom se dostáváme až na konec chodby a máme možnost zkontrolovat stav jezera. Mám dojem, že hladina vody se nemění, přestože je sem neustálý, i když malý přítok. Pro jistotu si výšku dnešní hladiny označujeme a příště uvidíme.  Na závěr je provedena ještě zkouška vrátku, ale ukazuje se, že bez nějakého komunikačního, nebo signalizačního systému se na tyto vzdálenosti neobejdeme a nakonec ještě stávkuje ovládací tlačítko. Vrátek demontujeme a vytahujeme na povrch a následně i všechen další materiál, který jsme měli dole. Pak lezeme na povrch. Zima a vichr je snad ještě horší než ráno. Uklízíme materiál a třešínkou na dnešním dortu je převlékání do vymrzlého oblečení a botů. Povel k natočení motorů přichází se sedmou hodinou večerní a pak už míříme zpět do závějí.

Hawk