Leden 2019

5.1.2019, akce nebyla pracovní, nebyla vypsána a zúčastnil jsem se já a pan Horský.

Při poslední akci, zrovna když jsme chystali nářadí ke spuštění do šachtice, šel kolem starší manželský pár s vnoučaty a snachou, který zajímalo, cože to tam děláme a odkud jsme? A po chvíli hovoření jsem podotkl, že jsem sebou opět zapomněl vzít metr. Už nějakou dobu potřebujeme změřit podvozek kolečka, který nám věnoval Vašek a spasovat ho s korbou. Abychom v případě potřeby nemuseli kolečko vozit. A pán se nabídnul, že pokud mu korbu s podvozkem dovezu, spasuje je dohromady, že má svářečku a že ho to baví. Tak jsem dnes využil této nabídky a prvně jsem přivezl k panu Horskému korbu a potom jsem si vzal klíče od ponoru a zašel jsem pro podvozek. Když jsem se vrátil s podvozkem zpátky do Vavřince (tam pan Horský bydlí), už byl nachystaný v pracovním oblečení a oznamoval mi, že ještě dnes to bude hotové. Ještě chvíli jsme si povídali a potom jsem vyrazil směrem k domovu (na Vysočinu).

______________________________________________________________________________________________________________________

12.1.2019, pracovní akce na Kamenném ponoru. Zúčastnil jsem se já, Vašek, Hóky a Hanka.

Tentokrát jsem akci vypsal začátkem tohoto týdne. Myslel jsem si, že pokus o rozšíření zadní části chodbičky Za Madonou při poslední akci nedopadl úspěšně. Tak jsem akci vypisoval pro jednoho až dva badatele (sebe nepočítám). Účast potvrdili Hóky s Hankou a Vašek, takže badatelů víc než dostatek. Sraz byl jako vždy, kolem desáté dopoledne. Ráno psal Hóky s Hankou, že nepřijedou s Vaškem, jak bylo původně v plánu, ale že přijedou autobusem a proto budou na místě až na jedenáctou,  a Vašek že přijede taky trochu později. Moje dnešní cesta nevedla přímo na Ovčín, ale k panu Horskému do Vavřince. Jel jsem tam vyzvednout zkompletovaná kolečka (u nás se tomuto nářadí říká korbice, ale může být označováno např. kotouč, tůčko, kolec, kolco, radvánec, táčky,  kolečko a kdo ví jak ještě…). Předání a vyrovnání s panem Horským proběhlo celkem rychle, ještě mi pomohl naložit kolečka na vozík za auto a během chvilky jsem byl na cestě, tentokrát už na Ovčín. Protože i v Moravském krasu napadl sníh, jel jsem raději cestou od Suchdola. Je to sice víc do kopce než ze směru od Vavřince, ale říkal jsem si, že pokud to bude někde alespoň trochu projeté, tak právě odsud. To co jsem tam zažil při prvním pokusu o vyjetí k Ovčínu, bych přirovnal k právě probíhající Rallye Dakar 2019 a jsem přesvědčený o tom, že ani Aleš či Karel Lopraisovi by si nevedli o mnoho lépe. Pořád dokola jsem vystupoval, couval, popojížděl, hrabal, hrabal a hrabal, ale taky jsem kurvoval a dokonce i pičoval. Když už to nešlo, tak jsem vozík odpojil a otočil. Jel jsem se na širší místo otočit s tím, že to musím zkusit znovu, tentokrát ale s větším rozjezdem. Na druhý pokus jsem dojel až do půlky kopečka, kousek od skruže. Tam jsem musel odpojit vozík a zrovna když jsem ho srovnával na cestu, přijel Vašek. Pomohl mi roztlačit auto, abych vyjel až na louku ke skruži a přišel s nápadem, že vozík vyrovnáme na cestě, nářadí odnosíme na louku a prázdný vozík vytlačíme do kopečka ručně. Ještě jsme neměli vozík vynošený, když došel Hóky s Hankou. Pomohli nám s vozíkem a začali jsme se chystat na práci v jeskyni. Nachystali jsme materiál a Vašek s Hankou slezli šachticí dolů, aby ho mohli odebírat. Já s Hókym jsme jim ho posílali. Když bylo vše hotovo, sestoupili jsme za nimi, kde nám Vašek oznámil, že se mu posrala čelovka a svítí mu jen velmi málo. Tak jsem vytáhnul malou záložní čelovku Fenix HL50 a Vaškovi jsem ji půjčil. Nebylo to nic moc, ale lepší než nic. První dnešní úkol spočíval v kontrole jedné části stropu, kousek pod vrátkem. Při poslední návštěvě jsem měl dojem, že výztuha stropu, která je tam umístěná, nestojí za moc. Naštěstí se to nepotvrdilo (asi mě zrovna mrdalo v hlavě). Ale těsně pod touto vzpěrou (ve směru do jeskyně) je část stropní desky popraskaná, tak jsme raději s Vaškem vyrovnali hranici z kamenů do tohoto místa. Když už by měla část desky upadnout, tak aby ji alespoň nějaká překážka zabránila ve větším posunu (v budoucnu bych chtěl toto místo zpevnit betonem).  Po tomto provizorním vyřešení situace se Vašek s Hankou vydali na nádraží, já jsem šel Hókyho učit zavěšování věcí na vozíky vrátku a jeho obsluhu. Po našem sestupu a příchodu do koncového místa chodbičky Za Madonou jsem zjistil, že materiál na těžbu je nachystaný a že nářadí, které dnes způsobilo spoustu komplikací, nebude potřeba. Hanku, která už dlouho jeskyni nenavštívila, překvapilo, jak to tam vypadá a kde pokračujeme. Co k tomu dodat…, když nechodí, tak neví. Nakonec jsme jenom těžili a materiál ukládali na provizorní skládku.  Takže bylo dobře, že jsme se sešli ve čtyřčlenném týmu. Ve dvou by jsme se z toho nejspíš posrali.  Liborovi jsem dopoledne po telefonu řekl, že do čtyř skončíme a práci jsme ukončili cca ve čtvrt na čtyři. Ale než jsme se všichni se vším dostali na povrch, bylo skoro půl páté. Všechny špinavé věci jsme naložili na vozík, sbalili se a jeli domů.