Expedice pohraničí ČR  podzim 2013

Nikdy mě nenapadlo, jak málo vlastně známe svou vlastní rodnou zemičku. Zemičku říkám proto, že rozhodně naše republika nepatří mezi nějaké světové ani evropské velikány co se týká rozlohy, ani nemáme žádné velehory, moře, činné vulkány, nebo jiné bombastické zajímavosti a přesto je naše zemička zajímavá a troufám si říct, že v mnoha oblastech. Pro naši první expedici jsme byli inspirováni nápadem tří mladíků, kteří necelý měsíc před námi podnikli rovněž expedici do nejvzdálenější obydlené vesnice na východním Slovensku a expedičním vozidlem byl klasický Trabant. Jejich cesta dopadla úspěšně, letitý Trabant to vydržel bez nějakých obtíží. Tím ovšem nechci říct, že naše cesta byla rovněž provedena podobným vozítkem. Za prvé - nevlastníme žádného Trabanta. Za druhé - podobné, zřejmě poněkud nepohodlné cestování by asi nebylo nejvhodnější pro naše starší kosti. Volíme tedy formu jiného vozidla, které máme k dispozici a nutno říct, že se rovněž osvědčilo. Ale tím poněkud předbíhám. Tak tedy ke zrodu naší vlastní expedice. Prvním plánem je navštívit nejsevernější, nejzápadnější, nejjižnější a nejvýchodnější výběžky naší vlasti, ale postupně byl plán ještě upraven s ohledem na členitost naší státní hranice a výsledným konceptem expedice se stal plán objet všechny příhraniční oblasti a navštívit tak všechna obydlená místa, která leží nejblíže hranici české republiky. Vypadá to docela jednoduché, do té doby, než si člověk sedne k počítači a přiblíží si mapu na takové měřítko, že může hledat jednotlivé nemovitosti a cesty k nim. A tak začala první fáze naší expedice - vlastní příprava. Po večerech sedím nad mapami a sepisuju kudy pojedeme a hned po prvních několika hodinách je mi jasné, že to nebude akce na pět dní. Bude to hotový cestovatelský masakr. Nebudu zde dál popisovat kolik času mi zabrala příprava, ani kam až jsem se s přípravou dostal po hranicích. Pro začátek nám to bude určitě stačit.

Datum odjezdu je nakonec stanoveno na 11. září, což je středa. Po naložení věcí, které si myslíme, že bychom mohli cestou potřebovat (nakonec se ukazuje, že jsme zase sbalili spoustu věcí navíc), vyrážíme. Směr hranice se Slovenskou republikou a výchozím bodem pro první část příhraniční expedice je zvolen hraniční přechod Střelná.Máme za sebou prvních 228 km cesty, ale odtud už to tak rychle asi nepůjde. Zde se otáčíme a podle plánu je prvním osídleným místem Francova Lhota, dál přes Valašskou Senici až na její nejvzdálenější osídlenou nemovitost v místní části Salánka na hřebeni kopců, které patří do oblasti Beskyd. V současné době je sice tento objekt v probíhající rekonstrukci a nový majitel, se kterým se tu dáváme do řeči, nám radí, kudy můžeme pokračovat v cestě. Vůbec mu nezávidíme, co ho zde čeká ještě práce, než se toto středisko dostane do dobré kondice. Je na něm vidět, že si je vědom toho, že to nebude vůbec snadné - držíme mu palce, aby se mu jeho záměr vydařil. Dáváme se opět do pohybu  a dle jeho rady sjíždíme zpevněnou cestou přes vrch Chmelinec -n.v. 725 m zpět do Valašské Senice. Na této hřebenovce míjíme krásnou dřevěnou stavbu - "Kaple u Huberta", v jejíž blízkosti je řada dalších dřevěných, vyřezávaných doplňků.  Ve Valašské Senici  se pokoušíme najít zkratku úzkými cestičkami do několik kilometrů vzdálené obce Zděchov. Mapy ovšem nejsou dokonalé a polní cesty se mnohdy mění s ohledem na potřeby v těchto oblastech žijících obyvatel, takže drobátko bloudíme. Zastavujeme v místě, které se mi nezdá úplně nejvhodnější ani pro terénní auto. Cesta před námi má příšerný sklon a její hlinitý rozmočený povrch po předcházejících deštích ve mě absolutně nebudí žádnou důvěru. Vracíme se kousek zpět k chalupě v kopcích (dle mapy místní část Zbranek), kde jsem si všiml nějakých lidí, abychom se zeptali kudy by se dalo projet. Posílám navigátora Anife, aby zjistila potřebné údaje. Vystupuju rovněž, abych se trošku protáhl. Chaloupky zde v kopcích vypadají jako ze starých časů a možná, že se zde i čas zastavil. Všude kolem je vidět nějaké drobné i o něco větší domácí a hospodářské zvířectvo a pravděpodobně se místní obyvatelstvo věnuje výhradně hospodaření. Možná jsme pro ně jako nějaká atrakce, trapní turisté, kteří nevědí jak lépe nakládat s volným časem a tak se setkáváme s tvrdou realitou. Od nedalekého roubeného seníku k nám míří volným krokem zvědavá koza a jak říká Anife je širší než delší (zřejmě budou kůzlátka) a když už je asi metr od nás, tak na nás její majitelka volá, že koza ráda trká, ale na pomoc nám nejde. Na nějaký útěk je docela pozdě. Dochází k prvnímu kontaktu. Koza si vybrala jako cíl Anife, ta se jí snaží odstrčit, ale koza je neúnavná, vůbec nevím co mám udělat. Před očima majitelů nechci použít nějaké násilí vůči neodbytnému zvířeti. Tanec kolem dokola pokračuje a konečně se jeden z hospodářů rozhodne nám přijít volným krokem na pomoc. Kozu odhání klackem, ale než se dokážeme vyptat na cestu, koza se opět obloukem vrací. Dovídáme se, že ta příkrá cesta kde jsme se otáčeli byla ta pravá. Měníme alternativu další cesty a dáváme se na ústup. Nikdo zde o nezvané hosty zřejmě nestojí, po cestě k autu jsme ještě doprovázeni pejskem, který si chce jako suvenýr odnést kousek nohavice. Dovoluji si mu tento nápad úspěšně rozmluvit. Tato zastávka nám dala jasně najevo, že cesta nebude nijak snadná, odnesla to mapa a Anife má lehce zhmožděnou ruku. Mám velké výčitky, že jsem nedokázal a nemohl účinně zasáhnout, ale s ohledem na přítomné majitele to ani nešlo. Možná by se jim nelíbilo, kdybych jim kozu přetáhl klackem... a trošku nás překvapil a rozladil i ten jejich přístup. Jedeme dál vstříc dalším zážitkům.

Pokračování příště.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Volíme cestu menšího odporu a vracíme se po neúspěšném pokusu do Valašské Senice a dál do Francovy Lhoty. Zde je možná varianta odbočit doprava na Pulčín, nebo se vrátit až na hlavní silnici. Volíme kratší, ale o to užší variantu přes kopec do Pulčína. V blízkosti této vesničky v kopcích se nachází Národní přírodní rezervace Pulčín - Hradisko, turisticky přístupná po značených cestách. Na případnou vycházku si necháváme zajít chuť a z Pulčína sjíždíme na hlavní silnici  a zde pokračujeme doprava na Lužnou, Valašskou Polanku, Leskovec a Ústí. Tady odbočujeme opět k východu směrem na Hovězí a Huslenky a teprve zde opět doprava na Zděchov, do kterého jsme se původně pokoušeli dostat přes kopce. Kontrolní záznam ukazuje, že od hraničního přechodu ve Střelné jsme do Zděchova najeli 68km. Na konci Zděchova nás zastavuje zákaz vjezdu, takže do sousedního údolí musíme opět po asfaltkách. K dalšímu zákazu vjezdu v místní části U králů je to jen devět kilometrů. Co se dá dělat. Opět otáčíme a vracíme se zpět až do Huslenek a zde ještě vyjíždíme do dalšího bočního údolí, kolem říčky Kychová až na konec do místní části U Čechů. Zde ovšem naše počínání opět ukončuje zákaz vjezdu, lesní cestou bychom se už dostali jen na hranici se Slovenskem. Jedeme zpět do Huslenek a zde se dáváme opět vpravo na Halenkov a Nový Hrozenkov. Z Hrozenkova vede silnice přes Vranču a Velkou Vranču neskutečnými serpentinami až na hraniční přechod v lyžařském areálu Kohútka. V zimním období to musí být zážitek se tudy škrábat na kopec. Dnešní den se pomalu chýlí ke konci a my se pokoušíme najít nějaký útulek kde složit hlavu a dát si něco k snědku. Areál Kohútka se svými kapacitami o dva nocležníky nemá zájem, ale kousek k severu po hranici se Slovenskem je situován horský hotel Portáš. Cesta k hotelu je poněkud krkolomná (připomínající zpočátku sjezdovku, která zde v zimním období nepochybně je). Zde nás ochotně přijímají pod svou střechu.

Stylový hotel se nachází na Valašsku ve středisku Javorníků Portáš - Kohútka v CHKO Beskydy na hranici se Slovenskem. Ubytování pro 50 osob, dvoulůžkové až čtyřlůžkové pokoje. Restaurace, valašské a slovenské speciality.
Ubytováváme se těsně před setměním. Prostředí je zde velice příjemné, dobrá kuchyně a vstřícná obsluha, co víc bychom si mohli přát po tak dlouhém dni - 329km, snad už jen sprchu a kanafas.
 
Den druhý
 
Už brzy z rána zvědavě vykukuju z okna našeho pokoje, jaký asi bude dnes den a co je vlastně z toho kopce vidět. Sice se teprve zvolna rozednívá, ale modravé až dočerna zbarvené vzdálené horizonty s mlžným oparem v údolích dávají předzvěst zajisté krásného výhledu. Na snídani je stále brzy, tak zalezu zpět do pelechu stisknout ještě na chvíli víčka. Stejně se nedá ještě nic jiného dělat.
Konečně snídaně - je osm hodin ráno, slunce se nesměle prodírá přes šedivé mračouny, v jídelně se postupně schází všech osm ubytovaných hostů. Na jídelníčku je káva,čaj, vejce, slanina (mimochodem úplně neskutečně chutná) a spousta dalších dobrůtek, jen čerstvé pečivo má drobné zpoždění, ale skutečně jen malé (co si budem povídat, než pan majitel pro ně dojede těch x kilometrů, až bůh ví kam) Zato je pečivo rovněž velice chutné. Po pohodové snídani jdem sbalit, zaplatit, rozloučit se s obsluhou a  v 9.00 vyrážíme za dalším dobrodružstvím.
 
Sjíždíme z hraničního přechodu Kohútka zpět do údolí, až do Nového Hrozenkova a hned v následující obci Karolince odbočujeme doprava do dalšího horského údolí směrem na obec Stanovice. Ve spodní částí údolí je vodní nádrž Karolinka, kdev současné době probíhá rekonstrukce hráze.  Údolí dál pokračuje směrem k hranici se Slovenskem, ale zde není zakončeno žádným oficiálním hraničním přechodem. Musím ovšem říct, že je  zde opravdu krásně. Domky jsou vesměs ve většině případů stylově upraveny různými dřevěnými doplňky, což plně charakterizuje místní kraj. Dřevo zde bylo vždycky nejdostupnějším stavebním materiálem a přestože bylo v nedávných dobách poněkud z prvního místa vytlačeno, tak se zdá, že původní trendy se opět vracejí. Dřevo je prostě dřevo. Ale už se přestanu rozplývat nad krásami dřeva a vrátím se zpět na cestu. Na konci Stanovic se otáčíme, vracíme se do Karolinky a pokračujeme doprava na Velké Karlovice. Odtud vybíhá na Slovenskou stranu několik dalších údolí a my si vybíráme to, kterým se dostanem co nejdál, kolem Tísňavského potoka. Směřujeme nejprve do Malých Karlovic, zde nás zákaz vjezdu otáčí o kousek zpět na předchozí křižovatku do hlavního údolí, odkud pokračujeme doprava na Podťaté, dál na Podešví a přes serpentýny prudkým stoupáním až na hraniční čáru. Na Slovenské straně zde probíhají nějaké rozsáhlé stavební práce, ale motat se na staveništi není nejlepší, tak se těsně za hranicí na příhodném místě otáčíme a vracíme se až do Velkých Karlovic. Naše další cesta pokračuje přes Leskové ( zde je možné odbočit ke ski areálu Razula), na Babskou a Uzgruň, serpentýnami až na hraniční přechod se Slovenskem, zde je vybudován velký památník družby Čechů a Slováků a kupodivu není nijak zdevastovaný, jako jiné podobné památníky. (Možná proto, že je to na kopci a vandalové jsou v podstatě strašní lenoši, aby se štrachali někam na kopec). Tady využíváme k naší cestě jednodušší a mnohem kratší variantu a nevracíme se do Česka, ale přes Slovensko si to zkracujeme na několik málo kilometrů vzdálený hraniční přechod s názvem Bumbálka. Za hraničním parkovištěm odbočuje cesta přímo po hranici směrem na Masarykovu chatu a dále pak na chatu Sněžná (a jelikož je Sněžné naší domovinou, nejde to jinak, než na chatu Sněžná dojet - původní plán byl se zde i ubytovat, ale...)
Takže na Bumbálce odbočíme vpravo po hranici, k Masarykově chatě je cesta zcela v pohodě, ale o kousek dál se situace poněkud mění, prudké kamenité klesání lesem, několik cest na výběr, sjíždíme dolů bez problémů jednou z variant (nakonec to vypadá, že jsme si vybrali tu nejhorší). Po výjezdu z lesa zjišťujeme, že je zde několik chalup i aut, které bychom zde nejspíš nečekali (je vidět, že horalé jsou zvyklí na horší terény), pokračujeme po hřebeni až ke zmiňované chatě Sněžná. Ta je situována kousek pod hřebenem v malé horské louce. Sjíždíme do prudké zatáčky k chatě a zde zaparkujeme (odhadem na maximálně dvojmístném parkovišti, zřejmě se sem běžně autem nejezdí), zbytek dojdeme pěšky. Děláme fotodokumentaci a chceme vstoupit do objektu s celoročním prvozem a restaurací (kde plánujeme občerstvení), ale je bohužel zavřeno. Takže se vracíme na parkoviště, startujeme a místo opouštíme. V nejhorším úseku (varianty několika cest) volíme k výjezdu cestu vpravo. Je sice stejně strmá, ale v kolejích je oproti té vedle jen zlomek těch kutálejících se kamenů. Opravdu by mě zajímalo, jak tudy vyjede auto bez náhonu na všechna kola, ale toto potěšení je nám bohužel odepřeno, zrovna touto dobou zde nic nejede. Kousek nad tímto místem se zastavujeme na hřebenové horské louce, odkud je velice dobrý výhled na blízké i hodně vzdálené kopce, včetně Lysé hory.Je zhruba poledne, sluníčko dnes pěkně svítí, vyhlídka stojí za to, tak vytahujeme vařič a k malému polednímu občerstvení si alespoň dáme hrneček dobré kávy. Až se dosytosti pokocháme vyhlídkou a kávou, zase sbalíme a pokračujeme zpět na Bumbálku, odtud pak do vnitrozemí směrem k Horní Bečvě. Cestou je ale odbočka dorava po silnici č.56 směr  obec Bílá kolem říčky Bílé Ostravice až k soutoku s Černou Ostravicí a zde doprava k hraničnímu přechodu v  obci Konečná, kterážto leží částečně ve Slovenské republice. Zde se na parkovišti opět otáčíme a míříme zpět do vnitrozemí směrem na Frýdlant  kolem údolní nádrže Šance(opět nějaká rekonstrukce), do Ostravice, tady poprvé  doplňujeme PHM a pokračujeme  na Novou ves, Malenovice (obec pod Lysou horou) a dál pak podhůřím jmenované hory přes Bystré uzounkými silničkami (mimochodem podhůří Lysé hory je hustě osídleno - jsou to stovky a možná tísíce domků, chalup, usedlostí a rekreačních objektů, a je zde neskutečná síť silniček a nedokážu si představit nějakou zimní údržbu a vůbec všude zde žijí lidé) přes místní části, nebo co to vlastně je, za uskupení obydlených objektů, jako jsou Pod Krásnou, Husinec, Na Suché až k obci Pražmo. Tady se dáváme opět vpravo (jak jinak) a míříme dlouhým údolím ze severní strany pod Lysou horu přes obec Krásná, Zlatník, Vyšší Mohelnici kolem říčky Mohelnice až do střediska Vysalaje. Zde naše cesta končí a opět otáčíme zpět do údolí. Za obcí Zlatník dojíždíme do místní části Papežov, odtud je odbočka směrem na Lysou horu, ovšem pouze na povolení, zde jen na chvilku zastavujeme z jistých všeobecných důvodů a mimo to ještě fotíme malou kaskádu na říčce Mohelnici která právě kolem protíká.Odtud se vracíme až do Pražma a zde odbočujeme doprava do dalšího bočního údolí, kde leží obec Morávka a dál kolem údolní nádrže Morávka (pitná voda) několik kilometrů proti proudu stejnojmenné říčky až do místní části Bebek a Lúčka a tam naše cesta v tomto údolí končí. Podle mapy se různě dá ještě dojet k nějakým samotám, ale pokud bychom chtěli objíždět všechny samoty tady v těch horách, bylo by to asi na hodně dlouho. Jedeme zpět k dalším zážitkům. Zpět do Pražma, dál na Komorní Lhotku, Smilovice, Pržno, Guty, Podgrúň, Karpentná, Hrádek, Milíkov, Bocanovice, do údolí říčky Lomné přes obce Dolní Lomná a Horní Lomná až do osady Kyčmol - docela pěknej kus cesty. Zde už nás to dál zase nepustí, takže se vracíme do Bocanovic a pak míříme dál na Mosty u Jablunkova a odtud na hraniční přechod. Těsně před ním je odbočka na obec Hrčava, která je nejvýchodnější obcí České republiky. Zde už jsme před léty byli a řekl bych, že se zde celkem nic nezměnilo.Kostelík v Hrčavě.Tahle holka se pase v Polsku.
Cestou do Hrčavy jsme minuli odbočku na horskou chatu Gírová a protože se pomalu blíží večer, začínáme uvažovat kam složit hlavu a tato horská chata se přímo nabízí. V Hrčavě se otáčíme a lesní cestou zamíříme na horskou chatu. Cesta je to opět dost divoká, místy je upravená štěrkem, někde jen prohrnutá buldozerem, ale hlavně navigace si zde neumí poradit, takže se ztrácíme v kopcích. Vyjíždíme kdesi na louku u nějaké horské chalupy a po cestě proti  nám šlape nějaký cyklista - naše spása. Zastavujeme ho aby měl možnost si  po vyšlapaném kopci odpočinout, ale zdá se, že není vůbec zadýchán (to sice absolutně nechápu), ale zato na náš dotaz kudy se dostaneme na chatu Gírovou odpovídá, že tam  právě jede na pivo a ať ho následujeme. Než se stihneme otočit je už notný kus před námi. Jedeme za ním a za chvilku se vynořuje z lesa mýtina a na ní horská chata Gírová. Teprve teď si upamatovávám, že i zde už jsme tehdy před léty byli, akorát jsem zapoměl jak se to jmenovalo. Majitel na naši otázku zda se zde můžeme ubytovat nijak neprotestuje, a dokonce se najde i  něco k snědku. Po večeři si ještě s Anife vyšlápneme na vrcholek Gírové (jak se později dovídám je to sice jen převýšení šedesát metrů, ale kopec jako kráva, mimochodem mě se to zdálo teda mnohem větší převýšení, ale budu věřit domácím)Z cesty na kopec.
Večer strávíme u piva v družném rozhovoru s majitelem a i s tím terénním cyklistou a dozvíme se spoustu zajímavostí, například, že ten chlapík na kole už sem letos vyšlápl dnes po sto osmdesáté, že je z obce Bukovec, která leží pár kilometrů severně odtud a nejvíckrát za den tu byl letos třikrát. Anife jde na kutě a já ještě chvíli zústávám v lokále. Povídáme o všem možném a kromně jiného i o možnosti projet do Bukovce přes kopec. Jsem ujištěn, že to zvládneme zítra určitě bez problémů. Čas se nachýlil natolik, že jdu rovněž do pelechu. Tím končí druhý den cesty.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
 
Den třetí
Vůně smažených vajec je první dnešní smyslový vjem, který  nás donutí opustit vyhřáté pelechy. Jinak pohled z okna potvrzuje, že ráno bude chladné, mlhavé a dle předpovědí počasí bude i celý dnešní den ve znamení dešťů. Balíme věci a odnášíme do auta, pak následuje snídaně, pak rozloučení s majitelem horské chaty. Startujeme a zvolna pošmourným ránem sjíždíme kluzkou lesní cestou k silnici. Dle dobré rady se v zájmu zkrácení cesty držíme používaných místních komunikací a polních a lesních cest blížíme k obci Bukovec. Cestou míjíme nejvýchodnější usedlost naší republiky (kterou jsem vyhledal na internetu dle souřadnic) a pak se napojujeme těsně před hraničním přechodem Bukovec, na česko-polské hranici na hlavní silnici a zamíříme do vnitrozemí přes již zmíněný Bukovec, Písek do Jablunkova, dál pak doprava na Bystřici a dál pak do Nýdku. Zdejší okolí už jsme kdysi docela prošmejdili a navíc se počasí zcela pokazilo, začalo hnusně pršet. Zastavujeme v Nýdku na náměstí a jdeme na kafe do již otevřené, prozatím téměř prázdné restaurace, abychom nakoukli v klidu do připraveného itineráře. Další částí pohraničí by měly být průmyslové oblasti kolem Třince, Českého Těšína, Karviné, Orlové a Bohumína, ale nepřízeň počasí a jakási nechuť k těmto průmyslovým oblastem nám určuje tuto oblast prostě vynechat. Objíždíme vnitrozemím tento nelákavý region a využíváme tuto zajížďku ke krátké návštěvě známých v Dolních Životicích. Prvně v životě ochutnávám kávu slazenou domácím medem (pan domácí je totiž včelař specialista) a nutno říct, že med má vynikající (tedy samozřejmě mimo jiné...) Pak už ale opět nasedáme do expedičního vozidla a pokračujeme k severu k hranici. Počasí je stále dost nepříjemné, kdy déšť se průběžně mění v liják a zase naopak a chvíle kdy neprší jsou poměrně vzácné. Jedním z těch okamžiků, kdy zrovna neprší je místo na naší trase s názvem Rusín, kde míjíme farmu, kde se v ohradě popásaji desítky a možná i stovky jelenů. To se nevidí každy den. Pak dál na sever Bohušov, Osoblaha a Slezské Pavlovice - zapomenutý kraj v jednom z výběžků naší země sporadicky osídlený a co je zde vidět na každém kroku neudržovaný a chuďoučký. Podobnou tvář mají i mnohem větší Jindřichov a Janov na úpatí  Zlatých hor. Spousta domů je prázdná, zdevastovaná a celkový dojem je neutěšenost a beznaděj (nechci to k ničemu v našem státě přirovnávat, ale našlo by se hodně podobností). Tady se nám tedy nijak zvlášť nelíbí a přesto, že se kvapem blíží večer a bylo by vhodné najít nějaký nocleh, tak zde to teda rozhodně nebude. Přejíždíme přes horský hřeben do města Zlaté Hory a přítel na telefonu a internetu nám vyhledává možné varianty přenocování zde v okolí. Volba padá na Orlí vrch na Rejvízu. Než se vyškrábeme až na kopec je téměř tma, mimo to je ještě mlha a prší. Stěží trefíme do budovy chaty Orlího vrchu. Totální pocit neutěšenosti z nás rázem opadává. Světlo, teplo a dech domácího prostředí dělá hotové zázraky. Ocitáme se rázem v úplně jiném světě a naše překvapení nebere konce. Místní domácká restaurace nabízí nezvyklé pohoštění ve formě čistě domácích produktů od chleba počínaje přes sýry, masa, zeleninu podávané na prkýnku a překvapivě se zde točí pivo Polička, celou atmosféru dokonale dokresluje tým lidí, který se o celou farmu stará. Jak to pěkně píše J. Pavlík "Kdo jednou na Rejvíz přišel, rád se sem vrací a kdo se sem vrací, nejraději by zde zůstal" Toto motto dokonale vystihuje zdejší atmosféru. Zde trávíme třetí noc na naší cestě a ráno po vynikající snídani toto místo opouštíme a abych řekl pravdu, ani se nám odtud nechce. A není to jen kvůli zdejší atmosféře, ale taky kvůli počasí. Je stále značně nevlídno a tím začíná den čtvrtý.

Den čtvrtý
Už tradičně "to s námi od rána jde z kopce" , ale především je to tím, že jsme vždycky hledali ubytování někde na kopci, takže logicky ráno musíme dolů. Míříme opět na sever přes Onřejov, Salisov a Mikulovice do Kolnovic, kde státní hranice vytváří zajimavý výběžek směrem k východu, ve kterém leží  vysutá osada s příznačným názvem Vysutá. Cesta k posledním usedlostem je v závěru jen štětovaná a vlivem dešťů je plná rozměrných louží. Dojíždíme až na úplný konec a za posledním domem se otáčíme úplně u hranice. Podle všeho to vypadá, že jsou zde domy trvale osídleny a neslouží jen k rekreaci, jak by se mohl člověk mylně domnívat. Jen si dost dobře nedokážeme představit, kde zdejší obyvatelé pracují, kam jezdí nebo chodí nakupovat, když zde zhola nic není. Je to jako  na konci světa. Vracíme se kus stejnou cestou a pak odbočujeme doprava k západu směrem na Velké Kunětice. Silnice zde jde přímo po státní hranici několik kilometrů a Velké Kunětice pokračují plynule za hranici do Polska, ale samozřejmě pod jiným názvem.  A silnice vede stále po hranici až do Vidnavy. Naše další cesta vede na západ přes Horní Heřmanice, Bernartice do Javorníka. Tomuto pohraničnímu městu vévodí zámek na Jánském vrchu.

Jánský Vrch

Zámek, Rychlebské hory
Zámek Jánský vrch
lupa

Monumentální Zámek Jánský vrch stojí nad městem Javorníkem na Jesenicku v Olomouckém kraji. Návštěvníci si mohou vybrat ze dvou prohlídkových tras. První návštěvníky zavede do dobových interiérů vratislavských biskupů se zařízením a sbírkami z 16. ? 19. století; unikátem je soubor historických dýmek. Druhá trasa návštěvníky provede hospodářským zázemím. Na začátku a konci hlavní sezóny se uskutečňují noční prohlídky. Zájemci si mohou rezervovat i zimní prohlídky mimo hlavní sezónu. Jeho historie započala snad již v 2. polovině 13. století, kdy byl postaven na strategicky výhodném místě nad javornickým sídlištěm hrad. Písemnou zmínkou je hrad Javorník poprvé zmiňován roku 1307, jako majetek svidnických knížat. Svidničtí hrad odstoupili roku 1348 vratislavskému biskupovi Předslavovi z Pogarel. Od těch dob byl hrad i okolí, až na několik menších přestávek, součástí rozsáhlého území, které náleželo biskupovi ve Vratislavi (Wroclaw, Breslau). V průběhu 15. století byl hrad značně poškozen. A to nejen husitskými válkami, ale především nešťastným zásahem samotného biskupství, které nechalo pobořit jeho obranný systém, aby se hrad nemohl stát oporou případného nepřítele.

 

 

 

 

 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
 

 

 

Vyhledávání

© 2008 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode