Červen 2018

Foto. V. Kacetl

_____________________________________________________________________________________________________________

30.6.2018, pracovní akce na Kamenném ponoru. Zúčastnil jsem se já a Zdeněk + povrchová  návštěva Libor a Marek.

Už zhruba před týdnem jsem Vojtovi říkal, že bych rád zajel na rychlou bádací akci. On souhlasil. Domluvili jsme se, že koncem týdne se ještě ozvu, abychom si upřesnili detaily.

Když jsem Vojtovi v pátek volal a on mi oznámil, že se mu to moc nehodí a že pokud by jel, potřebuje abychom končili asi tak ve 13:00 hod. To jsem mu bohužel slíbit namohl, tak jsem mu raději řekl, aby nejezdil. Byl jsem zrovna u Zdeňka a Aničky, takže když jsem ukončil hovor s Vojtou oznámil jsem jim, že na Ovčín jedu sám. (Protože za týden nemůžu a nebaví mě pořád akce odkládat na „někdy“…    to stojí za hovno) Zdeněk řekl, že jede se mnou, že vezme auto a bude dělat povrchovou hlídku. Domluvili jsme se na devátou ranní, že se staví pro mě a budeme pokračovat do „meziskladu“ materiálu a nářadí k Vojtovi. Zdeněk přijel chvilku po deváté, naložili jsme co se dalo a vyrazili za Vojtou. Tam jsme naložili nějaký ten „bádací materiál“ a vydali se na cestu. Na lokalitu jsme přijeli zhruba o půl jedenácté. Ještě jsem zavolal Liborovi, aby věděl, že jsem se vydal bádat s dozorem. Po převlečení jsem se domluvil se Zdeňkem ,že si natáhnu budík na 14:00 hod. (na mém hloupém telefonu).  A jak budík zazvoní budu vědět, že se mám vydat na povrch. Slezl jsem šachticí a Zdeněk mi naspouštěl všechen materiál, i když při prvním sestupu na místo dnešního útoku jsem si vzal jenom paličku a krumpáček (víc jsem toho zatím nepotřeboval). Když jsem došel až do chodbičky Za Madonou, mým prvním úkolem bylo dočistit a odklidit materiál od poslední akce. Pravda ale je, že moje původní představa o tom, jak to půjde hladce i v jednom, se rychle rozplynula. Prvně jsem do chodbičky nalezl po hlavě a vytahoval větší kameny a strkal je „někam“ za sebe, jenom aby mě nezavazely. Když se mě to nějak povedlo, vysoukal jsem se, otočil, vzal si dva kbelíky, krumpáček a šel těžit zbytek. Tentokrát drobnější materiál. Velký problém ale byl, že plné kbelíky neměl kdo odebírat. Tak jsem vždy naplnil dva kbelíky, postupně jsem je vystrkal co nejdál od sebe a vysypal je. Ovšem né na skládku, ale na místo nedaleko vzdálené od místa dnešní práce. Kdybych je měl sypat na místo určené na uložení materiálu, dělal bych to do večera. Když jsem měl místo tak nějak vyčištěné, začal zvonit budík. Měl jsem toho plné zuby, vzal jsem paličku i krumpáček, trochu poklidil a vydal se směrem k povrchu. Když jsem opouštěl chodbičku Za Madonou, byl jsem přesvědčený, že se sem už dnes nevrátím…   Ale už pod šachticí mi připadalo, že by byla škoda dnešní akci ukončit předčasně. Říkal jsem si, ano jsem na bádání sám, ale na druhou stranu….. Těžko bych hledal lepší dozor na povrchu, než je Zdeněk. Po debatě o situaci, přestávce a svačince, která se skládala i z lehce teplem a tlakem vytvarovaných Větrníků jsem se vrátil pokračovat v bádání. Tentokrát jsem už nasadil vozíky na dráhu a na ně zavěsil vše potřebné, abych mohl připravit materiál na další akci. Se Zdeňkem jsme se domluvili, že tentokrát budík nastavím na 17:00 hod. Když jsem sestoupil na nádraží a sundal vše potřebné z vozíků, nastala další komplikace. Složitě jsem si musel všechno nanosit na nedávno zbudovanou lávku a potom všechno postrkovat před sebou (nebylo to komu podat). Ještě jsem neměl vše hotovo a už mě zvonil budík v kapse, něco málo jsem tedy ještě dodělal a vydal se od nedokončené práce na povrch. Abych zbytečně nenervoval Zdeňka. I když jsem se snažil cestou spěchat, než jsem dorazil k povrchu, Zdeněk už nervózní byl. Na povrchu jsem se jenom rychle vyčůral, informoval dozor o průběhu akce a rychle jsem se vracel zpátky. Dole jsem dodělal opravdu jenom to nejnutnější, poklidil nářadí ( i poklízení v jednom stálo za hovno), zavěsil ho na vozíky a vydal se pomalu nahoru. Dokud se mi nezasekly vozíky, šlo to „hladce“.  Normálně by mi je někdo uvolnil, ale protože kromě mě v díře nikdo nebyl, musel jsem si poradit sám. Nicméně jsem je dovláčel až k vrátku, všechno jsem sundal a naposílal Zdeňkovi na povrch. Po naložení a poklizení jsme se vydali směrem k domovu. Kdyby se Zdeněk nenabídnul, asi bych jel i sám. Domluvil bych si časy v kterých bych se ozýval, že jsem v pořádku. Ale jak bych byl unavený, kdybych si ještě musel materiál naspouštět a na závěr i vytahat sám, to nevím. Jenom tuším…