Červen 2018

2.6.2018, pracovní akce na Kamenném ponoru. Zúčastnil jsem se já, Vašek a Martin

O pracovní akci na sobotu jsem začal přemýšlet hned začátkem týdne, ale protože se Vojta nemohl zúčastnit a samotnému se mě nechtělo jít, tak jsem akci po hodně dlouhé době vypsal i pro ostatní členy ze skupiny. Někteří neodepsali vůbec, někteří napsali, že nemůžou přijet (měli už jiné plány). Důležité ale je, že se přihlásil Martin a Vašek. V případě, že by se nezúčastnil nikdo ze skupiny, byl vypracován i záložní plán, kde by figuroval Zdeněk jako povrchová hlídka. Sešli jsme se s Vaškem a Martinem něco málo po desáté na louce u Ovčína. Převlíkli jsme se, naspouštěli nářadí do šachtice a vydali se bádat. Cílem akce bylo: 1) připevnit trámek do severní odbočky, 2) pomocí prken, svlaků a  hřebíků vyrobit bezpečnější přechod nad spodním dómkem, a za 3) připravit materiál na příště. U spodního vrátku jsme na dráhu nainstalovali vozíky, na ně zavěsili materiál a nářadí a vydali se na místo dnešního útoku. Dole jsme se prvně zabývali zajištěním trámu. To spočívalo v ukotvení kovové vzpěry do severní odbočky a následným vymezením mezery mezi trámem a vzpěrou. K tomu byl použit šroub a matice M30, která trámek dostatečně zajistila proti pohybu. Následovala výroba „lávky“ z prken a ostatního materiálu, do které se pustil Vašek s Martinem, já jsem jim pouze popsal představu o výsledku a zbytek jsem nechal na nich. Když začali se stavbou a viděl jsem, že mě nepotřebují, šel jsem se zabývat přípravou materiálu, resp. úpravou profilu chodbičky Za Madonou. Když měli kluci hotovo, přesunuli se za mnou a pomohli mi dokončit práci. Potom už zbývalo posbírat, poklidit a sbalit všechno nářadí a pomalu se vydat na zpáteční cestu. Když jsem přecházel při zpáteční cestě po lávce, kterou kluci vyrobili, valil jsem oči. Nádherná, krásná a čistá lávka, bohužel čistá byla jen do chvíle, než jsem na ni vkročil já. Protože jsem hovado a prase co se všude válí, tak po mém prolezení už nebyla tak hezká a rozhodně ani čistá. Následovalo vytažení věcí a informování Zdeňka a Libora, že jsme v pořádku na povrchu.
Zbudovaný obchvat Čerstvě vyrobená „lávka“

Foto. V. Kacetl

_____________________________________________________________________________________________________________

30.6.2018, pracovní akce na Kamenném ponoru. Zúčastnil jsem se já a Zdeněk + povrchová  návštěva Libor a Marek.

Už zhruba před týdnem jsem Vojtovi říkal, že bych rád zajel na rychlou bádací akci. On souhlasil. Domluvili jsme se, že koncem týdne se ještě ozvu, abychom si upřesnili detaily.

Když jsem Vojtovi v pátek volal a on mi oznámil, že se mu to moc nehodí a že pokud by jel, potřebuje abychom končili asi tak ve 13:00 hod. To jsem mu bohužel slíbit namohl, tak jsem mu raději řekl, aby nejezdil. Byl jsem zrovna u Zdeňka a Aničky, takže když jsem ukončil hovor s Vojtou oznámil jsem jim, že na Ovčín jedu sám. (Protože za týden nemůžu a nebaví mě pořád akce odkládat na „někdy“…    to stojí za hovno) Zdeněk řekl, že jede se mnou, že vezme auto a bude dělat povrchovou hlídku. Domluvili jsme se na devátou ranní, že se staví pro mě a budeme pokračovat do „meziskladu“ materiálu a nářadí k Vojtovi. Zdeněk přijel chvilku po deváté, naložili jsme co se dalo a vyrazili za Vojtou. Tam jsme naložili nějaký ten „bádací materiál“ a vydali se na cestu. Na lokalitu jsme přijeli zhruba o půl jedenácté. Ještě jsem zavolal Liborovi, aby věděl, že jsem se vydal bádat s dozorem. Po převlečení jsem se domluvil se Zdeňkem ,že si natáhnu budík na 14:00 hod. (na mém hloupém telefonu).  A jak budík zazvoní budu vědět, že se mám vydat na povrch. Slezl jsem šachticí a Zdeněk mi naspouštěl všechen materiál, i když při prvním sestupu na místo dnešního útoku jsem si vzal jenom paličku a krumpáček (víc jsem toho zatím nepotřeboval). Když jsem došel až do chodbičky Za Madonou, mým prvním úkolem bylo dočistit a odklidit materiál od poslední akce. Pravda ale je, že moje původní představa o tom, jak to půjde hladce i v jednom, se rychle rozplynula. Prvně jsem do chodbičky nalezl po hlavě a vytahoval větší kameny a strkal je „někam“ za sebe, jenom aby mě nezavazely. Když se mě to nějak povedlo, vysoukal jsem se, otočil, vzal si dva kbelíky, krumpáček a šel těžit zbytek. Tentokrát drobnější materiál. Velký problém ale byl, že plné kbelíky neměl kdo odebírat. Tak jsem vždy naplnil dva kbelíky, postupně jsem je vystrkal co nejdál od sebe a vysypal je. Ovšem né na skládku, ale na místo nedaleko vzdálené od místa dnešní práce. Kdybych je měl sypat na místo určené na uložení materiálu, dělal bych to do večera. Když jsem měl místo tak nějak vyčištěné, začal zvonit budík. Měl jsem toho plné zuby, vzal jsem paličku i krumpáček, trochu poklidil a vydal se směrem k povrchu. Když jsem opouštěl chodbičku Za Madonou, byl jsem přesvědčený, že se sem už dnes nevrátím…   Ale už pod šachticí mi připadalo, že by byla škoda dnešní akci ukončit předčasně. Říkal jsem si, ano jsem na bádání sám, ale na druhou stranu….. Těžko bych hledal lepší dozor na povrchu, než je Zdeněk. Po debatě o situaci, přestávce a svačince, která se skládala i z lehce teplem a tlakem vytvarovaných Větrníků jsem se vrátil pokračovat v bádání. Tentokrát jsem už nasadil vozíky na dráhu a na ně zavěsil vše potřebné, abych mohl připravit materiál na další akci. Se Zdeňkem jsme se domluvili, že tentokrát budík nastavím na 17:00 hod. Když jsem sestoupil na nádraží a sundal vše potřebné z vozíků, nastala další komplikace. Složitě jsem si musel všechno nanosit na nedávno zbudovanou lávku a potom všechno postrkovat před sebou (nebylo to komu podat). Ještě jsem neměl vše hotovo a už mě zvonil budík v kapse, něco málo jsem tedy ještě dodělal a vydal se od nedokončené práce na povrch. Abych zbytečně nenervoval Zdeňka. I když jsem se snažil cestou spěchat, než jsem dorazil k povrchu, Zdeněk už nervózní byl. Na povrchu jsem se jenom rychle vyčůral, informoval dozor o průběhu akce a rychle jsem se vracel zpátky. Dole jsem dodělal opravdu jenom to nejnutnější, poklidil nářadí ( i poklízení v jednom stálo za hovno), zavěsil ho na vozíky a vydal se pomalu nahoru. Dokud se mi nezasekly vozíky, šlo to „hladce“.  Normálně by mi je někdo uvolnil, ale protože kromě mě v díře nikdo nebyl, musel jsem si poradit sám. Nicméně jsem je dovláčel až k vrátku, všechno jsem sundal a naposílal Zdeňkovi na povrch. Po naložení a poklizení jsme se vydali směrem k domovu. Kdyby se Zdeněk nenabídnul, asi bych jel i sám. Domluvil bych si časy v kterých bych se ozýval, že jsem v pořádku. Ale jak bych byl unavený, kdybych si ještě musel materiál naspouštět a na závěr i vytahat sám, to nevím. Jenom tuším…

 

 

Vyhledávání

© 2008 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode